Prácheňské rezonance 2004

Věra Sládková

Max


Vydal Prácheňský syndikát V-ART Hora·ďovice – Písek se sídlem v Myslívě jako osmdesátý pátý titul Edice hostů ISSN 1802-7091. První vydání. Na Internet uvedeno 18. října 2009.

© Věra Sládková

V-Art – Vision Of the 21st Century

Když Rosťa Horák přijel za prací do starobylého Telče a když se šel poprvé projít po náměstí, uviděl pod provlhlým, žlutě natřeným podloubím, z jehož zvětralých zdí čpěla plíseň, malé knihkupectví. Zvědavě šel blíž.

Když vcházel do prodejny, zacinkal nade dveřmi zvonek a pod klenutým stropem stál černý pult, za nímž bylo vidět knihkupcovu postavu od pasu nahoru.V regálech kolem zdí mnoho knih nebylo a jenom jedna věc zde udivovala hojností a pečlivým rozmístěním. Byly to barevné reprodukce obrazů, jež byly přišpendleny v řadách nad sebou na příčkách regálů. A při zevrubnějším pohledu na tyto reprodukce se dostavilo překvapení: na čelním regále, tam, kam dopadalo nejvíc světla, viselo několik autoportrétů autora všech těch obrazů, francouzského malíře Lautreca: celkem šest hlav s temným plnovousem, s temnýma očima a se žlutým vysokým čelem.

Právě pod těmito šesti portréty stál za pultem knihkupec, povýšeně se díval na příchozího a ten musel s úžasem uznat, že je sedmou, živou obdobou těch obrazů. Oblečen byl do černé sametové haleny s vysokým límcem a dlouhými rukávy, které zakrývaly zápěstí až ke krátkým prstům.

Rosťa Horák rád četl a tak často toto malé knihkupectví navštěvoval. Vedoucí knihkupectví, Max, vždy virtuózně vystavený pod Lautrecovými obrazy, zprvu jen opovržlivě mlčel nad touto čtenářskou dychtivostí a zdálo se, že má pramalý zájem na prodeji knih. Později se však s Rosťou Horákem dával do hovoru, častoval ho ironickými poučkami a postřehy, z nichž zaznívaly chmurné tóny osamocenosti.

Jednou za chladného odpoledne, když byli v prodejně už asi čtvrt hodiny jen sami dva, zachrastil pan Max zlostně svazkem klíčů a pozval horlivého čtenáře do kavárny, jež s krámkem sousedila. Osmnáctiletý Rosťa se nesměle usadil vedle toho zachmuřeného muže do prosezeného plyšového boxu přichystán, že budou rozmlouvat o knihách, neboť knihkupce považoval za vzdělance. Ten však, hluboko zabořen do důlku zborceného čalounění, dlouho mlčky civěl na svou sklenku koňaku. Teprve když vypil třetí, zvedl k Rosovi těžký pohled:

„Zdám se ti ošklivej, co?“

Otázku vyslovil výhružně a doprovodil ji zhnuseným zafuněním.

„Ne, proč?“ zakoktal Rosťa Horák ve značných rozpacích. „Mně se zdáte tak akorát.“

Po té odpovědi blýsklo Maxovi v očích a krátké prsty položil Rosťovi na rameno:

„Dopomůžu ti ke vzdělání, hochu, chceš? Nahoře v bytě mám exempláře – to by se divil! Když ti je půjčím, budeš mi za to vděčném?“

„To budu,“ odpověděl Rosťa Horák bez rozmýšlení.

„No proto,“ masité rty pana Maxe se nadutě zašklebily z houští černých vousů, „víš, lidi jsou dneska hrozně nevzdělaná cháska.“

Když měl v sobě pět koňaků, začal mluvit o ženách a rozhlížet se kavárnou. Uviděl dvě, seděly spolu a pokuřovaly.

„Vidíš tu napravo?“ řekl Max, vyskočil a spěchal k nim. Přisedl si bez pozvání, oslovoval je slečinky, kurvy, děvky, rukou se jim dral do výstřihů halenek dokud nedošlo ke skandálu.

Potom teprve se skloněnou hlavou odcházel a Rosťa Horák ho vedl domů, po kamenných, hlinkou nalíčených schodech do bytu nad knihkupectvím, v němž byly ve výloze ozářeny silnou žárovkou Lautrecovy autoportréty. Max uraženě ukazoval do výlohy:

„Vidíš ho? Slavnej muž, génius! A na mě tohle všechno ještě čeká – uvidíš. Ženské se budou plazit – přede mnou.“

Vešli do pokoje se starožitným nábytkem, Max usedl na obrovskou postel z vyřezávaného dřeva a začal vyškubávat zlaté nitky z brokátové přikrývky. Rosťa Horák se zatím rozhlížel po starožitnostech ve vitrínách a po zlacených vazbách knih v knihovně.

„Nastěhuj se ke mně, hochu,“ řekl Max, „nastěhuj se a já tě budu vzdělávat.“

*

A tak si Rosťa sbalil kufřík v ubytovně a nastěhoval se do toho starého domu na náměstí, který měl žlutěfialovou fresku v průčelí a byl chráněn Památkovým úřadem. Vážil si toho. Byl vděčný vedoucímu knihkupectví, že se mu za večerů věnoval, že ho seznamoval se vzácnými tisky a poučoval ho.

Brzy však začal chápat víc. Začal vnikat do temné propasti, plné protichůdných bojů, jíž byla Maxova osobnost. A začalo ho to znepokojovat.

Touha po kráse a zároveň závist nad vším, co bylo krásné, se u Maxe objevovaly v prudkých mučivých záchvatech, aby pak opět na čas mizely. V takové dny stál pod Lautrecovými autoportréty a nehnul se ani, když přišel zákazník, nechal ho, ať se přehrabuje v knihách na pultě jak se mu zlíbí a když snad kupující chtěl vidět něco z regálu, kam se muselo po schůdkách, hučel Max nevrle:

„Nemáme, nemáme, tam nic není.“

Taktak, že shrábl do šuplíku peníze za odprodané zboží.

A častokrát neklidně pobíhal sem a tam, k proskleným dveřím a zase zpět, vyhlížel na náměstí, něco si mumlal, gestikuloval rukama, až konečně vytáhl ze zásuvky ceduli z lepenky, na níž bylo velkými tiskacími písmeny napsáno z jedné strany Jsem u lékaře a z druhé strany Přijdu hned. Tuto ceduli pověsil na dveře tak, aby jedním či druhým způsobem hlásala do náměstí jeho nepřítomnost, zamkl krámek a rozrušeně kráčel na místa svého nutkání. Jednou tímto místem byla škola, podruhé zase síň na Národním výboře, v níž se vystavovala umělecká díla.

Při tomto podnikání byl Max záludný, jeho charakter se měnil podle toho, na kterém ze jmenovaných institucí se právě octl. V kanceláři výstavní síně, kam přiběhl s vlastnoručně malovanými obrazy neurčitého rázu, žádal s pokorou umělce o uspořádání výstavy svých děl. Když kompetentní komise váhala, když mu obrazy vracela, žluté čelo Maxovo se celé orosilo, zuřivě chňapl odmítnutá plátna, běžel s nimi nazpět do krámku, hodil je na pult a rychle zase mizel, nyní zase se spisem o Dětské knize, uloženým v černých tuhých deskách a už spěchal k další metě svých snah, ke škole.

Tam už nebyl ani slušný, ani pokorný. Tam vyhrožoval bázlivému řediteli:

„Vždyť vy máte máslo na hlavě!“

Nato rozvázal desky, přečetl nadpis toho, co přinesl a žádal, aby byl vpuštěn do tříd, kde by mohl mládeži svoji stať osobně přečíst. Když nerozhodný ředitel příliš dlouho mlčel, Max se znovu rozkřikl o másle na hlavě a konečně ředitel zavzdychal a váhavě ho vyprovodil do nejnižšího ročníku školy, kde předpokládal nejmenší ostudu, jež jistě vyplyne z tohoto vystoupení.

Ve třídě Max běhal chvíli po stupínku, opojen prvním úspěchem. Potom se usadil za katedru, rozložil svůj spis a začal číst. Jeho hlas zněl chvíli v tichu, ale když se pak pokusil o výchovný žert, děti toho hned využily a propukl ten smích a řev z třiceti hrdel, řev, který nebyl způsoben banálním textem, jejž děti vcelku ani nechápaly, ale celým zjevem pana Maxe, jeho vypjatou postavou s gesty proroka i intonací vznešeného hlasu v samolibé extázi.

Když řev neutichl, prchl ředitel zbaběle za dveře a Max s dětmi osaměl. V té příšerné vřavě už neslyšel svá slova, ale přesto mluvil dál, už však nečetl z textu, ale i těmto dětem čímsi vyhrožoval, vytřeštěně přitom pozoroval ty rozšklebené smějící se obličeje, rozevřená ústa s mladými čisťounkými zoubky a věděl, že jedno období jeho snahy po věhlasu je opět u konce, že prozatím nemá sílu bojovat dál.

V takový večer seděl vyčerpaně na posteli. Jeho žluté oplešatělé čelo se sklánělo níž a níž. Rosťa Horák tiše obcházel kolem a stísněně ho pozoroval.

*

Po jedné z takových příhod Rosťa od Maxe utekl. Bylo to po odvodech branců, jež se ve starobylém městě odbývaly ještě s tradiční parádou, kdy rekruti, s třpytivými štětičkami a papírovými kytkami za klobouky i za sportovními čepicemi, chodili zavěšeni do sebe, v řadách, zabírajících celou šířku úzkých uliček, kde zpívali a mávali na kolemjdoucí.

Sešeřilo se již, když Rosťa Horák s ostatními odvedenci táhl přes náměstí, kde s oken starobylých domů se vykláněly rozesmáté dívky. Rosťa se podíval do podloubí na slabě osvětlené knihkupectví a to už se zprudka otevřely dveře a pan Max v černé sametové haleně vyběhl ven. Vyrazil z podloubí těmi svými drobnými uspěchanými kroky a hnal se k rekrutům. Když byl blízko nich, upřel na Rosťu pohled plný nenávisti a zchváceným dechem vyrazil:

„Ty vojáku! Ty mizerný, mizerný vojáku!“

A ještě chvíli běžel vedle rekrutů, pak se otočil a zmizel opět pod podloubím.

Rosťa Horák se za ním díval se smíšenými pocity. Pochopil, že by vzdělávaní u tohoto člověka nevedlo k ničemu dobrému, ztratil náladu k dalšímu zpěvu, vystoupil z řady a loudal se domů. Podíval se výlohou do krámu, kde stál Max za pultem s očima zavřenýma a s dlaněmi na uších. Pak v náhlém strachu, že by se s ním měl ještě setkat, vyběhl Rosťa nahoru do bytu, spěšně naházel své věci do kufříku a bez rozloučení odešel spát do ubytovny.

*

Po dvou letech se do toho města zase vrátil. Opět začal pracovat v zámečnické dílně Kovo, opět se procházel po náměstí, ale knihkupectví se vyhýbal.

Když však jednou vešel do kavárny a rozhlédl se po plyšových boxech, uviděl v jednom z nich zachmuřeného pana Maxe. Lekl se. Otočil se a chtěl odejít, ale to už Max spěchal k němu s uraženým výrazem ve tváři a pověsil se mu na rukáv:

„Hleďme, tak ses vrátil? A utíkáš před starými kamarády?“

Rosťa rozpačitě zamumlal pozdrav, cukl sebou, aby se z Maxova sevření vymanil a rychle vyšel ven. Ode dveří však ještě zachytil temný pohled Maxův, pohled, z něhož mu bylo nevolno a celou cestu do ubytovny utíkal, až se nakonec, uložen již na posteli, sám sobě musel smát.

Do kavárny začal chodit jen v ty dny, kdy se tam tančilo. To tam Max určitě nevysedával, k diskotéce měl odpor a to,že se v  kavárně vůbec tančilo, považoval za zneuctění své osoby.

Ve dnech diskotéky byl sál kavárny osvětlen různobarevnými žárovkami, jež rychle blikaly, rozsvěcovaly se opět zhasínaly v tajemných útvarech do zvuků hudby. Při těchto světlech začal mít Rosťa Horák zájem o zpocené rozesmáté dívčí tváře, o rty, rozpálené tancem. Nadšeně tedy tančil v rytmickém drnčení hrací skříně a tiskl k sobě měkká dívčí těla. Po několika takových večírcích si jednu z těch dívek vybral a ona nebyla proti.

*

Ta dívka šila v módním závodě na náměstí, jmenovala se Alexandra Kalábová, byla teprve těsně po vyučení a všichni jí říkali Sášenka.

Když tenkrát poprvé spolu vyšli z kavárny do teplé noci, zastavila se Sášenka před výlohou knihkupectví, ukázala na Lautrecovy autoportréty a rozesmála se nezbedným smíchem:

„Ten nafoukanej pan Max! Och, ten nafoukanej Max!“

Rosťa Horák ji vedl úzkými uličkami pod lucernami na sloupech z litiny, zdobených růžicemi. Byl přesvědčen, že se on a ta dívka k sobě výborně hodí. Teplo ze Sášenčiny paže proudilo do jeho těla jako opojná droga. Pokukoval po jejích velkých prsech a pak zase po malé dětské tvářičce nad nimi, zdálo se mu, že ty dvě části těla nějak nejdou dohromady a tím víc se mu to líbilo. Když vešli do stínu, líbal ji tedy na tváře i na prsa a ochutnával čím to je, že se zdají nebýt jedním tělem.

Jejich cesta končila u nízkého šedého domku v Dělnické kolonii, stále se těm řadám malých obydlí tak říkalo, i když zde už dlouho bydleli i jiní lidé než dělníci a naopak, dělníci zas už bydleli ve věžových panelácích pod cípem lesa. Tu cestu z kavárny šli spolu ještě několikrát, milostných zastávek přibývalo. A tak si řekli, že se vezmou.

V té úzké ulici z nízkých domků to byla veliká svatba. Ve dvě hodiny odpoledne o jedné jarní sobotě ji zcela zatarasila tři auta, zdobená bílými stuhami a myrtou.

Novomanželé vcházeli špalírem příbuzenstva do domku, Sášenka se stydlivě usmívala ze záhybů bílého závoje, Rosťa se bujaře rozhlížel, ale zarazil se, když uviděl, jak se o sloup nejbližší lucerny opírá Max.

„Co ten tady chce?“, podivila se Sášenka, „nikdo ho nezval.“

Max měl přes sametovou halenu navlečeno černé sáčko jako o pohřbu. Nehnul ani brvou, když zachytil Rosťův pohled, ale odloupl se od lucerny a s napřaženou pravicí se dral k Sášenčinu otci:

„Gratuluju, pane otče! Gratuluju k zeťáčkovi.“

Rosovi se sevřelo srdce a poprvé ho napadlo, že Max mu chce ztrpčit život, jemu i Sašence. S nelibostí sledoval, jak ho tchán zve do domu ke svatební tabuli, jak se Max dere dovnitř, jak si bere s mísy svatební koláč a obrací se k němu:

„Pěkná nevěsta. Moc pěkná, hochu.“

Rudé rty v černých vousech sebou zacukaly a Maxův pohled se upřel na Sášenčina prsa.

Potom se třicet rozjařených hostů usadilo ve dvou světnicích ke dvěma dlouhým stolům, pokrytým bílými ubrusy. Rosťa Horák seděl vedle nevěsty v čele jednoho stolu a stále musel uhýbat pohledu pana Maxe, který seděl o kus níž po pravé straně, těžkém pohledu, který uraženě ulpíval na něm a lačně na Sášence.

Hosté hlaholili, zpívali a rozjařeně bouchali do stolu v živých rozmluvách, jenom Max seděl tiše a ukázněně, ani ho nenapadlo obtěžovat některou z žen, jako to dělával v kavárně. Po celou hostinu, až na tu větu o pěkné nevěstě, Max na Rosťu nepromluvil. Po půlnoci se zvedl a s křivým úsměvem poněkud vrávoravě odcházel. Rosťa Horák ještě viděl, jak mu Sášenčina matka zabalila koláče a strčila mu ten balíček pod paži.

*

Hned od prvních dní v manželství snila Sášenka o dítěti. Vrhala se na ulici ke kočárkům kamarádek, nadšeně obdivovala jejich děťátko, uhlazovala zálibně peřinky a štěrchala štěrchátky. Rosťa nad tím kroutil hlavou:

„Vždyť máme ještě čas, co se do toho tak ženeš?“

Ale Sášenka nebyla k udržení. Doma háčkovala čepečky i kabátky, malinkaté punčošky i botičky. Každý měsíc napjatě očekávala, zda se něco nestane.

Jednou odpoledne, když přišla z práce domů, si sedla na okraj postele, chvíli váhala a pak řekla:

„Pechová naznačila, jestli nejsem neplodná.“

„Proboha, vy ženské!“ zvolal Rosťa. „Už zase začínáš? Sotva jsme se vzali – “. Jenže Sášenka se na něho tentokrát nepodívala dětsky zlostným, ale úzkostlivým pohledem a tak si sedl vedle ní, pohladil ji po vlasech a ptal se:

„Proč na to pořád myslíš? Proč?“

„Ale já nevím,“ řekla Sášenka, „pořád a pořád na to musím myslet.“

Chodila zamlklá a on se ji snažil rozveselit, jenže to se na něho zas dívala úkosem, jako na nějakého šaška a tak se jejich večery stávaly den ode dne napjatější a tišší. Důvěrné plánování do budoucna bylo přerušeno. Chodili kolem sebe ostražitě, pozorovali se potajmu a nakonec se báli k sobě přitisknout a báli se spolu spát. Potom Sášenka jednou večer řekla:

„Půjdu k doktorovi a basta.“

Rosťa Horák jen odevzdaně vzdychl a měl Sášenku za poněkud potrhlou dívku, jíž straší ve věži.

To ráno, kdy se chystala k prohlídce, na ni Rosťa vyjel:

„Při svatebním obřadu jsme řekli, že známe navzájem svůj zdravotní stav, nebo ne? Ty jen chodíš a děláš ostudu!“

Ale ona ho nechala odejít bez odpovědi, pak se pečlivě umyla a oblékla. Spěchala dolů uličkou v mrazivé únorové mlze a zarazila se, když na ni před ordinací gynekoložky čekal prokřehlý Rosťa.

„Tady nemáš co dělat,“ řekla, ale on ji vzal za ruku a šel s ní po schodech nahoru.

„Já tě tady samotnou nenechám,“ odpověděl.

*

Na bílé lavici v čekárně už sedělo několik žen. Pobaveně pozorovaly Rosťu Horáka, jak s poněkud přihlouplým úsměvem drží Sášenku kolem ramen a jak ji pak vede na práh ordinace.

Až teprve potom v noci, když už v malém šedém domku všechno utichlo, si Rosťa uvědomil, jakou ránu pod pas vlastně dostal. Na stolku u jejich postelí byly ještě zbytky chlebíčků a vína, jimiž se Sášenkou oslavovali že prohlídka u gynekoložky dobře dopadla, že je Sášenka bezvadná a nanejvýš schopná rodit děti. Rozjařená Sášenka, s níž spadla všechna tíseň, seděla ten večer Rosťovi na klíně, omámená vínem ho hubičkovala, štípala ho rozverně do tváří a pak se spolu milovali vášnivě a hezky jako ještě nikdy. Ano, Sášenka prohlásila, že ještě nikdy nebyla tak šťastná.

Ale potom, v noci, když ona už spokojeně vyspávala svou malou opičku, ucítil na sobě Rosťa to studené hledí mikroskopu, jak se mu zvolna sunulo po rozpáleném trupu k podbřišku.

*

Když viděl, jak Sášenka dál čeká na děťátko a jak každému povídá, že už je bude mít, čím dál víc ho to rozčilovalo a tak se jednoho dne vypravil k lékaři on, sám a tajně. Odjel kvůli tomu do krajského města, kde zůstal přes noc, aby vše naráz vyřídil. Sášence řekl, že jede na montáž.

Na tu noc se nastěhoval do začazeného hotelu Centrál hned vedle nádraží, kde v úzkém pokoji páchly záclony sazemi a lůžko čpělo desinfekcí. Vyňal z kabely dvě sklíčka, které mu dal lékař a položil je na noční stolek. Dlouho pak stál zamyšlen u okna a díval se na dlouhé střechy pěti nástupišť, na rozbíhající se řady kolejnic. Lokomotivy vystupovaly ze žlutého kouře jako obludné hračky. Když se setmělo, zaplálo kolem nádraží mnoho světel. Rosťa před nimi mhouřil oči, pak si sedl na postel, žvýkal rohlíky se salámem a viděl před sebou obraz rozesmáté Sášenky, pijící červené víno na oslavu své plodnosti.

Z restaurace hotelu slyšel cinkání příborů, z chodeb hlasy a smích všelijakých cestujících, kteří se chystali vyrazit si v cizím velkoměstě za radovánkami. A ruch neutichl ani po půlnoci, Rosťa Horák otupěle sledoval hru světel na zdi, poslouchal pískání, nárazy vagónů a dunění kolejnic, stále se na chodbách hotelu šeptalo, kroky se plížily sem a tam, bylo slyšet vrzání postelí, vzdechy, smích a zpěv. Jednou se Rosťa probral z dřímoty, polekaně vyskočil, rozsvítil lampu a rozhlížel se po zakouřených zdech, jako by se bál pavouků a díval se do čtyř šerých koutů, jako by tam někdo číhal.

Brzy ráno se vrátil na kliniku. Když podal sestře ta dvě sklíčka a když je ona znuděně odnášela do laboratoře, pocítil na chvíli zášť k Sášence, a hned nato prudkou lásku. Vymydlený lékař se na něho díval jako u odvodové komise, Rosťa Horák stál v pozoru, zatínal zuby a slyšel, že analýza je bohužel negativní.

„Ale to nic,“ plácl ho vymydlený lékař po rameni, “to nemusí být navěky! Může se to změnit nato tata, ty stavy se mohou střídat, chápete? Přijďte se mi ukázat, no, řekněme za půl roku.“

Rosťa Horák vyšel z kliniky a loudal se do středu města v hustém proudu lidí, zastavoval se před výlohami, tupě se díval na vystavené pláště, bundy a pestré šaty, oblečené na růžových manekýnách s kadeřavými parukami.

Přišel na náměstí s tržištěm. Kolem kruhové kašny bylo rozestaveno plno stánků se zeleninou a ovocem. Červené a žluté slunečníky nad stánky odrážely sluneční paprsky. Na sousoší propletených těl v kašně šumivě pršela voda z vodotrysku a Rosťa Horák si uvědomil, že se bojí jet domů, že teď domů jet nemůže.

Za kašnou uviděl vývěsku výčepu a pod ní pootevřené dveře, za nimiž se v šeru leskl nálevní pult. Vešel dovnitř. Byla to malá místnost bez oken, na lavicích u dvou hnědých stolů seděli trhovci, kteří se občerstvovali horkými párky, čajem a pivem. Byli to samí starší lidé, ženy, které měly na nohou pohodlné vysoké papuče a jeden dědek s dýmkou v ústech. Jen jedna mladičká dívka seděla mezi nimi a sotva Rosťa Horák vstoupil, hned se na něho koketně podívala. Měla kadeřavé černé vlasy, pod nimiž se blýskaly veliké pozlacené náušnice.

Trhovci se na Rosťu otočili s nedůvěrou. Toto byla špeluňka jenom pro ně a nestávalo se, že by do ní zavítal někdo cizí. Ale Rosťa Horák na jejich pohledy nedbal. Usedl vedle té dívky, objednal si velký rum a když jej vypil, zadíval se na ni. Ona ho hned vzala pod paží, přitáhla si ho blíž a stařík s dýmkou ho chytl z druhé strany.

„Chlastáš mladej? Tak taky něco zaplať, mladej.“

A Rosťa Horák pil a přitom štědře hostil dívku i staříka. Hostil je z peněz, které už rok střádal na ložnici pro Sášenku a pro sebe.

Potom byl s tou černovláskou venku a chvílemi o tom ani nevěděl, všechno, co se před ním objevilo, se zatočilo a zas někam mizelo. Když se z těch závratí trochu probral, šli kolem gotického kostela na kopci uprostřed města. Podíval se na dívku koutkem oka, otočil se a chtěl zmizet.

„Počkat,“ chytla ho tvrdě za paži, „copak nejdem ke mně?“

Rosťa Horák se chvíli otupěle díval na její obrovité náušnice, jež se vyzývavě klimbaly. Začal se hrabat v kapse:

„Tu máš – na punčocháče.“

Uraženě se dívala, jak jí cpe peníze do kapsy svetru:

„Tu máš – musím už na autobus.“

Ucítil při tom měkkost ňader a zalil ho strach. Sášenka! Opřel se o zeď kostela a dívka odcházela.

*

Domů se vrátil večer. Vystoupil z autobusu na náměstí, chvíli vrávoral na místě a pak se zadíval na osvětlenou výlohu knihkupectví. Napil se z placaté lahvičky, kterou si přivezl v kapse a zamířil do podloubí. Na svůj útěk od Maxe jako by zapomněl. Otevřel těžké skřípající dveře a po točitých schodech stoupal ke knihkupcovu bytu. Chvilku poslouchal u dveří a slyšel neklidné kroky v předsíni.

A opravdu, pan Max, který se díval z okna na příjezd autobusu, hned uhodl, že s Rosťou Horákem není něco v pořádku, že má starosti a že už to není ten rekrut se stříbrnou štětičkou na čepici, kterému kdysi tak nezřízeně záviděl jeho vojáctví. Při tomto poznání vzplanula v Maxovi čilost.

Vpustil mátožného Rosťu do pokoje, vítal ho takřka se srdečnými objetími, divil se, že se tak dlouho nepotkali. Dal se hned do vaření kávy a nenápadně pokukoval po Rosťovi, který zmoženě seděl u stolku se zlacenýma nožkami a jako ztracený pes škrabal nehtem to vzácné starobylé dřevo.

Když dostal kávu, snažil se upřít pohled do Maxovy tváře, ale nedařilo se mu to. Všechno se před ním rozplývalo, nevzpomínal si – a tak začal mluvit. Cítil silné nutkání mluvit do těch rozplizlých kontur a vířivých kruhů kolem sebe. Ucítil stisk ruky s krátkými prsty:

„Napij se kafíčka, hochu. To ti udělá dobře.“

A když Max pozorně vyslechl celé to Rosťovo trápení, řekl:

„Ale to je toho! Na světě je lidí dost, no ne? Užíváte si lásky? Užíváte. Tak co byste chtěli víc?“

To řekl a snažil se všemožně ukrýt svoje vzrušení, jen Rosťu stále horlivěji utvrzoval v nadějích, že i takto se dá žít a že ostatně není všem dnům konec. Jenom prý je třeba prozatím před Sášenkou vše přísně utajit a neúnavně, všemi možnými způsoby ji k sobě připoutávat a pak – pak že se uvidí. Sášenka ho přece miluje, říkal Max, ať s ní hned jede na týden někam do hor, ať si hned na to vezme dovolenou, ať Sášenku obnáší a rozmazluje.

Rosťa na všechna ta slova vděčně přikyvoval, zcela pro tu chvíli zapomněl na to, jak Max běžel vedle rekrutů a jak mu pak neodpustil jeho návrat do ubytovny, zapomněl na to, jak seděl celý černý a pomstychtivý u jeho svatebního stolu.

A Max, zatím co takto horlivě radil, se už v nitru celý horečnatě třásl. Už cítil, jak v něm zase stoupá ta závist před vším krásným, už cítil, jak v něm stoupá hrdé vědomí, že nyní je v jeho rukou možnost zničit krásnou lásku.

*

Toto si Rosťa Horák uvědomil, když se octl opět dole na náměstí a když mu chladivý noční vzduch pročistil hlavu. Co ho to jen napadlo jít za Maxem? Vzhlédl ještě k oknu nad sebou:

„Ty seš přece můj zlej stín, ty seš můj záludném zlej stín a ty mi ještě něco špatného provedeš.“

A teprve nyní se před ním začaly míhat všechny ty vzpomínky: jak se Max nafukuje v plyšovém boxu kavárny, jak vyhrožuje lidem, kteří ho nechtěli uznat za genia, jak pln nenávistné trpkosti běží vedle rekrutů, jak se dívá na Sášenčina prsa.

„Proč jen jsem za ním šel,“ mumlal si Rosťa před osvětlenými portréty ve výloze knihkupectví. Pak se s povzdechem otočil a vydal se k domovu.

Do světničky se vkradl tiše, ani nerozsvítil, aby neprobudil tchyni a tchána. Opatrně se vyzul, sedl si na postel a pozoroval obrysy spící Sášenky. Přitom se mu hlavou honily stále divočejší plány: ukrýt ji někam před Maxem, utéct s ní před ním! Opatrně se vysvlékl a když se pak přitiskl k vyhřátému Sášenčinu tělu a když ho v polospánku měkce objala, měl pocit, že z něho zdravý rozum navždy prchá.

S ránem se poněkud uklidnil. Do práce šli se Sášenkou společně. Opírala se o jeho paži celá ještě prostoupená tím nočním zjevením vášně, které za ní vešlo přímo do snu. Rosťa po ní se ze strany přemítavě pokukoval.

*

Rozhodl se, že se z toho města odstěhuje. Začal shánět práci někde v okolí, prohlížel inzeráty, které by mu pomohly přesídlit až do krajského města. Tam by se ztratili, tam by je Max nenašel.

Začaly ho trápit kruté stavy úzkosti. Takřka se už nechtěl odloučit od Sášenky, bál se, že jednou vedle ní najde Maxe, jak jí s poťouchlým úsměvem něco šeptá – a byl na Sášenku i hrubý. Když se, jako dříve, nadšeně vrhala ke kočárkům s nemluvňaty svých kamarádek, křičel ať toho nechá, že je směšná, že je nána a ne novomanželka, takhle že si to nepředstavoval.

Za čtrnáct dní od té noci odjížděli na týdenní dovolenou do hor. Až do té doby Rosťa Maxe nepotkal, ale to ráno, kdy na náměstí nastupovali do autobusu, vyšel vedoucí knihkupectví před krám a pozoroval je. Nikoli však rozčileně a uspěchaně, jak to u něho Rosťa často zažil, ale z labužnickým klidem. Zvedl ruku na pozdrav, uctivě se uklonil a zamával.

A kupodivu, čím víc se blížili k horám, tím citelnější měl Rosťa pocit, že je Max s nimi, že sedí na zadním sedadle a dívá se na Sášenčin zátylek, že významně pomlaskává a pokašlává.

Ubytovali se v Karlově Studánce v chatě s krásně vyřezávanými verandami, jež voněly sluncem a pryskyřicí. Celý večer pak tančili pod pergamenovými stínidly nasazenými na parůžcích, Rosťa Horák s uspokojením viděl, jak je Sášenka šťastná a rozzářená, ale sám se Maxe nezbavil. Motal se stále kolem, nečekaně vyplouvala v koutě jeho žlutá tvář s černým vousem a šklebila se.

Také v příštích dnech byl Max s nimi. Když se procházeli mezi temnozelenými kopci, po vyhřátých mýtinkách, po hebkém mechu kolem ledových tůní, Rosťa pohlédl za sebe a viděl ho, jak číhá za kmenem stromu. Opatrně zkoumal Sášenku, zda také něco nepozoruje, ale ta byla veselá. No těbůh, řekl si Rosťa, mám tedy halucinace.

Potom v noci, v úzkém dřevěném pokoji, stál Max těsně u jejich lůžek. Cítil jeho blízkost, tušil ve tmě obrysy jeho postavy a přitom ostražitě poslouchal klidné oddychování Sášenčino na palandě nad sebou, poslouchal je číhavě a napjatě.

*

Když se z dovolené vrátili, postával Rosťa Horák často před výlohou knihkupectví, nahlížel dovnitř, pozoroval zákazníky jak v slabém světle listují v knihách a dlouhé minuty civěl na Maxe za pultem. Ten občas mrkl ven na náměstí, ale tvářil se, že Rosťu nevidí.

Tak to trvalo pět dní a Rosťa Horák se vracel domů celý rozlámaný. Ztěžka dopadl na židli, nohy zapřel o zem a na rozhalených prsou mu vyrazil pot. Teprve Sášenčina dlaň, jež se ho zkoumavě dotkla, ho vzpamatovávala a jeho rty se roztáhly do neupřímného úsměvu. „Odstěhujeme se,“ opakoval stále častěji, „jen co někde najdu práci a byt. Podíváme se spolu do světa.“

Potom dovolená skončila a Rosťa Horák už neměl čas číhat na náměstí. Jednou byl za prací mimo město, přijel domů až v osm večer a v jejich pokojíku, na nové pohovce pod okny seděl Max. Vystrojený byl výjimečně v bílé košili s pestrou vázankou a kousek od něho, schoulená v koutku, seděla Sášenka s široce rozevřenýma ukřivděnýma očima.

„Buď zdráv!“ Max s lehkým ironickým posykáváním dopil zbytek kávy a víc už se s Rosťou nebavil, jasně dal najevo, že vůbec nepřišel za ním. Vstal, oprášil si světlešedé sáčko, poděkoval Sášence za kávu a odcházel. U dveří řekl ještě s ledabylým pokývnutím ruky:

„Hochu, máš to tu hezký. Na mou duši, hezký.“

A Rosťa, celý zpitomělý, ho nechal jít, zíral jenom na schoulenou Sášenku, v jejíž tváři se objevilo cosi urputného, zmizela něha, zmizelo porozumění.

„Je to pravda?“ zeptala se. „A když je to pravda, proč si mi to neřekl ty? Proč musel přijít cizí člověk?“

Rosťa si k ní přisedl a začal vysvětlovat, co prožil, proč to tajil, a že se to zase změní, není to trvalé, jen tu a tam, půl roku, rok, kdo se v tom vyzná? Ale Sášenka ho od sebe odstrčila, pak propukla v hlasitý pláč a do pokojíku vběhla její matka, potom otec.

„Vždyť to je přece smysl života,“ křičela Sášenka, „jakej jinej smysl by měl můj život mít? Proč si to zatajil, proč si mě podvedl, jak sis to mohl vzít na svědomí?“

A teprve teď, když úporná živočišnost dcery i rodičů zacloumaly malým šedým domkem jako vichřice, teprve teď se Rosťa Horák rozzuřil, vyběhl ven a hnal se pod lucernami z jednoho světelného kruhu do druhého k náměstí:

„No počkej, až tě dohoním!“

Když před sebou uviděl Maxe, s vítězným zafuněním přidal na rychlosti a věděl už, jak to dopadne, protože on měl vypracované svaly, ale tamten ne, už věděl, že Max bude stát zítra za pultem celý den dorasovaný, anebo tam nebude stát vůbec, nebude tam stát, poleží si ve své vyřezávané posteli anebo v nemocnici.


Zpět na vstupní stránku Edice hostů