Namísto editorialu

Vítejte všichni (5)

„Jestliže jde o něco, čemu lze říkat zázrak, pak je to schované tady – v kůře lidského mozku, nejsložitějším a nejproměnlivějším kousku známého vesmíru,“ prohlásil neuropatolog František Koukolík a pořadatelé serveru Prácheňské rezonance 2000 – 2010.cz se k jeho myšlence hlásí bez zaváhání, vždyť celým projektem z roku na rok kladou důraz na to, že člověk je kosmická bytost, mající ve vesmíru své poslání.

Vloni spočítal Peter Grunwald, působící v nizozemském Centru matematiky a informatiky, že za dobu sto šedesáti dvou tisíc let existence lidského druhu žilo na Zemi přibližně sto sedm miliard lidí. Nemůže nenapadnout, kolik individuálních osudů se všemi strastmi a radostmi bylo třeba do doby, v níž se v odborné veřejnosti ujaly úvahy o tom, zda se Internet může postupem doby vyvinout v takzvaný globální mozek. Vždyť tu máme co do činění – řečeno s Ivanem M. Havlem – s hustě propojenou síť o obrovském počtu uzlů, jejichž počet nemá daleko k počtu neuronů v mozku. „Co se stane s lidmi?“ ptá se Havel (viz Jeden mozek za všechny, Chůdové kořeny č. 3 roč. IV., 10. 10. 2008). „Ztratí svoji svébytnost tak jako ji ztratily buňky v mnohobuněčných organismech?“

Podobně Tomáš Kasl v úvodu eseje Sociální superorganismus a jeho globální mozek (Chůdové kořeny č. 3 roč. IV., 10. 10. 2008) konstatuje: „Na společnost se můžeme dívat jako na mnohobuněčný organizmus s jedinci v roli jednotlivých buněk. Komunikační síť mezi těmito jedinci plní stejnou funkci jako nervový systém v mnohobuněčném superorganizmu funkci globální nervové soustavy, Supermozku.“

Nemůže nenapadnout: Co se to zde na Zemi děje? Jakým to řečištěm plyne evoluce technologií a evoluce inteligentního?

Buď jak buď, zatím jsou úvahy a planetární bytosti teoretické, ale už nyní se nad nimi tají dech. Reálná skutečnost a scifi splývají v jedno – a je to nové a je to krásné jako ostatně všechno nové v rovině poznání. Člověk je tak vybaven: v poznání je zkrátka a dobře krása. A s tímto vybavením jde za nekonečnou řadou dalších poznání, přičemž s každým novým se znovu ptá: Proč jsem? A proč jsem právě takovým?

Smýšlíme o tom v každém století a v moderním novověku snad s každým desetiletím vždy poněkud jinak.

Jsme nástrojem někoho, či něčeho? Má snad vesmír s námi záměry?

Buď jak buď, je krásné se i ptát a krásné i odpovídat si.

Právě touha po krásném nás vede dál, krásné je základem štěstí a po štěstí toužil každý z těch sto sedmi miliard lidí. Šťastni předali ti minulí generacím dnešním duchovní a materiální kulturu, a evoluce její – ta jest tou, která z dávno minulých činí nevědoucí. Nevědoucí pozdvihujeme kulturu planetárního kolektiva. Nestane se ono ve vesmírném časoprostoru jednotkou inteligentní existence? Ptáme se, je to krásné – a prožitek krásna z odpovědi, ten už bude patřit miliardám po nás.

Miroslav Vejlupek