A proto píši –
To pero je mým přítelem
(jak v životě vše)
vypůjčeným.
Jeho dotek mohu nazvat
SVÝM.

Píši a sním
o zlaté louce,
kde bzučí čmelák,
kde slunce pálí,
kde včela lítá,
a opakuji si
přání neprožitá
v láskyplném snění...
Proč to, co nebylo,
není k zapomnění???

Bylo to vytvořeno
ve mně,
koupáno v oblacích –
neprošlo hmotou země...
proto zítřek chce mít,
co nebylo včera,
proto to krvácí
v červáncích pološera
a touží obejmout,
co nemůže se vrátit –