František Listopad
Večerní modlitba
 
Mnich františkán, toho času v městě Toledu, šel s bratrem mnichem za hradby sbírat houby. Časy nebyly dobré. Hledali, nalézali, házeli do společného košíku. Povídali si, že časy nejsou dobré, ale vůle Boží je nejvyšší. Františkán byl násilím pokřtěn jako docela malý chlapec, ale dobře věděl, že jeho jméno, Mojžíš, není latinského původu. Ten, kterého nazýval bratrem, byl levobočkem již během života slavného toledského fyzika-lékaře, Mistra Avensola, muslima, jenž se k němu ovšem nehlásil. Byl plodem Mistrovy služky a nikoho jiného: nikdo nevěděl, kde se v této chvíli nalézá. Zmizela.
   Když si na okamžik usedli na okraji paseky k odpočinku a z dálky bylo slyšet zvonit poledne, připojil se k nim mladý muž v jejich věku, přisedl si, slovo dalo slovo, pokračovali v houbaření ve třech. Připadal jim jako potulný mnich, sečtělý v teologii, hovořil plynnou latinou. V kapse měl průsvitný modrý kámen nepravidelného tvaru, a když se s ním pochlubil svým přátelům, i Mojžíš i služčin syn, bratr Yusuf, se mu velice obdivovali. "Tak bude vypadat, když Bůh dá, Španělsko křesťanské – krásné a z jednoho kusu. Jmenuji se Angelo." "A Toledo bude hrdým španělským městem," dodal Yusuf a pokřižoval se. "Proč ses pokřižoval, bratře?" zeptal se františkán Mojžíš. "Abych si připomněl, kam patříme a komu osobně náležím." "Ani gestem neber jméno boží nadarmo!" odsekl Mojžíš. Jeho Bůh byl přísný na jiné i na něho, protože jím byl zkoušen. Chvíli volně hovořili, jak každý z nich zří Boha. "Voda nejčistší", podle Angela. "Bůh zjevený a nikoli absconditus", řekl polemicky bratr Yusuf. "Myslím podobně jako vy", vyslovil konečně františkán Mojžíš, jal se čistit velkého ryzce, ale nemyslil tak jako oni. Angelo to vytušil? Narovnal si, co mu zbývalo z kápě, vyptával se na podmínky, jak se žije v klášteře, zdali zpívají při mši, on že ochotně zpívá, sám nebo se všemi, zpěv je milý Bohu, ale také zahání hlad, ostatně se zakousl do skývy chleba, vyňaté z téže – jediné – kapsy burnusu, kde měl uložen modrý kámen čili Španělsko. Hovořil na přeskáčku, ale co chtěl říci, bylo něco docela jiného; nakonec se mu to podařilo vyslovit: "Ty, Mojžíši, ještě si nejsi jist, zdali Bůh Aliance zůstává tvým nejvlastnějším,... Neobávej se ho. On na vás již zanevřel, on opustil svůj lid. Odvrátil se od svého národa, a jestli on je vskutku Věčný, jeho lid věčný není. Vždyť jsi to sám poznal na vlastní kůži: tvůj otec rabi a Mojžíš je františkánem. Kříž a nikoli hvězda Davidova." A objal ho. Potom objal také Yusufa. "Ani tvůj Alláh s půlměsícem ti nepomůže," a roztančil se kolem nich, až zakopl a upadl – a ještě se smál.
   "Upadl jsi," řekl Mojžíš. "Nikdo si není ničím jist a ještě méně na vlastních nohou, amen." "Amen," dodali dva zbývající. Dřív než došli zpět do Toleda, Yusuf několikrát zahvízdal, až přiletěli do jeho bezprostřední blízkosti ptáci. "Pokud křesťan nebude básnit, nebude z něj nic. Nesvolá ptactvo jako Bůh děti, jimiž jsme. Španělsko je arabské, protože je křesťanské. Omyl: Španělsko bude křesťanské, protože Alláh to ve své libosti dovolil a přál tomu."
   "Ty jsi blázen, Yusufe. Co chceš, je míchat vody řek. Jak se jmenuje tato řeka?" Angelo ukázal na nedaleký břeh. "Tejo." "Vidíš, má jedno jméno a jednu vodu." "Taky se jmenuje Tajo. A Tago. Myješ si ruce vždy v jiné vodě. Vybral sis věru špatný příklad..." dosti zlostně odvětil Angelovi Yusuf. "Je vícero možností, jak zemřít," dodal Mojžíš, "jen smrt je jistá." "Zemřít a být vzkříšen jako zrno v chlebu," poslední slovo měl Angelo.
   Pokračovali v chůzi na čas mlčky, až došli k Nové Bráně, z dobrého kamene. Toledo bylo klidné. Hlídka někam poodešla; nebylo jí třeba. Angelo vešel do jejich Toleda. Nebo také do svého...

***

V prostorné klášterní kuchyni pouze v ranních hodinách řídila kuchařské přípravy na celý den osoba ženského pohlaví, zvaná Tlustá Gala, kompetentní a hbitá, přestože vážila nejméně dvojnásobek kteréhokoli mnicha; odpoledne bylo už vše uklizeno a vysmýčeno a nyní, k večeru, se ukládaly stíny do samoty na podlahu z vypouklých kamenů. Tři houbaři se rozhodli povečeřet společně dříve, než zazní na nešpory. Vyprali nasbírané houby od slimáků a hlíny, ještě jednou je opláchli, povařili je na mírném plameni, spařili je, hodili do kotlíku špetku vzácné mořské soli, semínka sezamu, vycedili, vysušili houby v plátěném kusu látky, znovu je vrhli do vřelé nádoby a rychle přelili přes obsah trochu oleje, až vystříkl, odsunuli z ohně, podlili znovu olejem, přidali krapet uschovaného octa – a zasedli za rozviklaný stůl. Pomodlili se tiše, různými jazyky, arabsky, hebrejsky, španělsky, nakonec všichni tři latinsky. Dali se do jídla z jednoho hrnce. Ten, kdo nejméně na večeři pracoval, Angelo, hltal nejrychleji. "Dobrá krmě," řekl ve formě chvály, mezi dvěma sousty. Kdyby jim tak byl povolen a dán krapet vína, hostina by byla ještě radostnější, myslili si všichni tři, ale zamlčeli, co si myslili. Až když dojedli, Angelo se zeptal Yusufa: "Už jsi viděl Avensolu, svého otce, pitvat lidské tělo?" Yusuf měl nyní skvělý pocit, že by stačilo málo, aby se stal skutečně podle zákona synem Mistra a mohl tak opustit klášter a odstěhovat se do blízkého bohatého domu o dvou poschodích a zařízené tajné pitevně ve sklepě, případně stát se säsistentem, nejbližším pomocníkem doktora, ale opatrnost mu nedala: "Nemluv o tom, Angelo, co jsem ti řekl, je tajemství. Haj je, jako by bylo tvým." Za nízkými okenicemi kuchyně do dvora byly slyšet a vidět nesmrtelné vlaštovky. "Bude pršet. Létají nízko. Zítra bude množství hub. Zůstaneš přes noc?" už podruhé se ptal Yusuf. "Bratře, bratři, musíme na klekání!" nevšímaje si, o čem se hovořilo, Mojžíš. jako by ho bolel zub. "Bůh je všude, jde se!" a zdvihl se. "Bůh není všude... Vy jste ho vydýchali, vyvolení proroci a zákonodárci," skoro hněvivě odpověděl Angelo. "Jediným prorokem beze zmatku byl Mohamed," utrousil Yusuf, "jediný prorok, který se živil nejen chlebem, ale také pomeranči, ergo krásou a vůní..."
   Diskutovali, řeč se zvolnila, stala se svobodnější, přerušována velikými přestávkami, oni nerozhodní, jdou nejdou, sem noční i denní plný Boha, hříchů a rouhání přelétal jejich mladé rty jak motýli, a když je příštího jistra Tlustá Gala nalezla ležet mrtvé v bratrském objetí na studeném kameni, pokřižovala se a řekla: "Nashledanou v nebi, krásní jinoši, nashledanou u Boha pravého."
   Mistr Avensole, původně Ibn-Ferrizuel, prý pokrevní otec mnicha Yusufa, snadno zjistil: "Otrava houbami. Stačilo, aby je vařili v mléku."