Šance
 
Ulita nevydržela. Slabá skořápka nemohla obstát v nerovném souboji s vahou lidské nohy. Černá bota pětačtyřicítka zabila živého tvora... omylem. Právě jsem rozšlápl šneka. Lusknu prsty, nemusím říkat ani švec a v jejich očích jsem vrah. Dívám se na blízké pískoviště. Je mi líto, že jsem považován za vraha, ale přesto jsem šťastný.
   Cítím. Vraždím. Myslím, tedy jsem. Vraždím, tedy žiji. Už žádné děsivé sny. Střepy, které mě řežou napadrť. Koupel v krvi a  benzinová sprcha. Jen škrtnout zápalkou a bylo by po všem. Jau. Bolestná vzpomínka. Jehla projela hemisférou. Osud má po kapsách vždycky nějaký sirky. Zatraceně. Ležel jsem pod tirákem a nemoh se pohnout. Pak už jenom štiplavý kouř.
   Víc nevím. Světlo. Doktoři. Upřímnost? Houby ... blamáž – dokud se neuzdravím. Po pár dnech rekonvalescence už jsem byl prý dost silný na pravdu. Rodiče zemřeli na místě nehody. Manželka a děti taky, po týdnu bezvědomí na jipce. Bolest. Slzy. Duše rozemletá na kaši. Mozek v plameni. Děsivá upřímnost mě vyhodila z kolejí. Chtěl jsem za nimi. Sladká tma a spánek zapomnění. Týdenní kolaps. Výlet do říše nebytí. Sakra, možná jsem je viděl. Nebo si to namlouvám? Ne. Všechno si pamatuji. Průhledné tváře. Létající těla. Teplý dech na tváři. Elektrický výboj a...
   Zírám do bílého stropu. Probudili mě. Odtrhli od rodiny. Od mrtvých přátel. Kde mi bylo lépe? Tam jsem byl šťastný. Žádná bolest, léky, jehly, kapačky, drogy... Pouze mír a klid. Zahnívající, mrtvé ticho. Mám se radovat z bytí? Hmm. Zkusím to. Nemohu se pohnout. Bloudím zrakem po bílé cele. Jsem tu sám. Netvor na lůžku vystlaném hnisem. Stěna. Umyvadlo. Stěna. Zavřené okno. Peřina. Noha. Bolest. Klouby rozemleté na prach. Pahýl té druhé mě svědí. Ruce? Levou vidím celou. Co ta pravá? Loket a nic.
   Týdny a týdny...
   Uběhly dva měsíce od toho krásnýho dne, kdy jsem rozšláp šneka. První den mimo nemocnici. Nádhera. Pětadvacet ve stínu, léto. Vůně všech květů mi motaly hlavu. Protézy sedí perfektně. Plasty pro civily docela ušly, ale vojáci mají lepší. Jak jinak bych moh zaplatit léčbu? Na kontě symbolická částka tak akorát pro smích. Celá rodina mrtvá a velký dluh společnosti. Pravda, dali mě do kupy..., ale kdo to zaplatí? Je to na mně.
   Armáda mi nabídla skvělou příležitost, šanci, jak si vydělat. Tvrdě makat a přijít k balíku peněz. Zaplatím operace a ještě mi zbyde, tvrdili. Všechno šlo v pohodě. Tři měsíce v táboře. Buzerace, rozcvičky, střelby. Fyzička se mi hodně zlepšila. Přesvědčil jsem je, že vydržím. Mrzák, co má dluhy, se holt musí snažit. Za odměnu mi dali lepší údy. Rozřezali mě na kousky a znovu složili.
   Podepsal jsem další smlouvu. Dluhy rostou, ale šance na úspěch taky. Hustí do mě mraky teorie. Nepřítel disponuje vynikající technologií. Dokáže vyrábět živé vojáky tak rychle jako my plastové hračky. Genetické inženýrství okupantů je na vysoké úrovni. Umí měnit tvary svých bojovníků do různých podob. Ovládají telepatii. Bla, bla, bla. Samý kecy. Sedím v lavici a dělám si poznámky. Až nějakýho geneťáka potkám, rozstřílim ho na hadry. Na nějaký fígle nebude mít čas. V tom je podstata úspěchu, tvrdí naši lektoři. Musíme být rychlejší. V opačném případě se šance na úspěch pohybuje okolo jedna ku stu.
   Většinou jsme ale venku v zákopech. Nácvik útoku. Střelba do figurín. Jsem vražednej stroj, co nezklame. Dneska jednoho desátníka roztrh granát. Viděl jsem to. Bylo to stejný, jako když mě vytáhli z tý bouračky. Krev. Utržený ruce. Zoufalost. Já jsem měl štěstí, ale pěšák Senecký zařval. Roztrhlo ho to vejpůl. Jatka v metr padesát hluboký strouze. Nohy zůstaly, kde stál, ale torzo těla od pasu nahoru skončilo o sto metrů dál.
 
***
 
Konečně jdu do akce. Morálku jsem nechal v táboře. Transportér nadskakuje, pevně se držim železnýho křesla. Je mi čtyřicet, ale výcvik mi vrátil mládí. Sílu, pružnost, rychlost. Pneumatika sádla na pupku zmizela. Šedivý vlasy ne. Kevlarová helma je stejně schová. Je mi fajn. Píchli mi něco proti bolesti. Metr devadesát vysoká zbraň se těší na zteč. Těžký boty nad lejtka. Zelenohnědý maskáče. Neprůstřelná vesta. Opasek s granáty a zásobníky. Pouzdro s dýkou. Druhý s nabitou devítkou. V ruce držím automat.
   Poručík zařve rozkaz. Vybíhám z pásovýho obrněnce. Vidím nezoraný pole a les. Je ticho. Slyším akorát, jak funím a dupu. Okamžitě skáču do výkopu. Žádný výstřely. Podle velení o nás nepřítel neví. Krčím se a utíkám k určenému oddílu. Sto, dvě stě metrů sprintu. Makam naplno, už bych je měl potkat. Zatáčka a...
   Koukam do hlavně samopalu. V klidu kámo, to jsem já. Četař sklání zbraň a usmívá se. Dopadlo to dobře. Hlásím se u velitele. Mladej podporučík je docela sympaťák. Zaujímám pozici. Útok má přijít od lesa. Padesát chlápků sedí v řadě a čeká. Mají silný nervy, drsnej výcvik a zbraně odjištěný, jako já. Po sto metrech stojí vždycky jeden a kontroluje terén. Dívám se taky. Od lesa je to k nám asi pět set metrů. Ty svině musí jít přes pole, nemaj se kam schovat. Žádný šutry, stromy, krtince. Poběží nám rovnou do náruče.
   Minuty se vlečou. Najednou sebou velitel trhnul. Povídá si s vysílačkou a gestem nám naznačuje, že útok se blíží. Padesát chlapů vyskočilo. Opírají automaty o hranu zákopu a míří na kraj lesa. Snad průzkumáci nekecali. Dívám se na podporučíka. Mrknul na mě, asi abych se nebál. V tom okamžiku mu explodovala hlava. Právě vypuklo peklo. Výbuchy granátů mě ohlušily. Kolegové padají jako mouchy. Kácí se na dno výkopu a třesou se pod zásahy kulek. Roztrhaná těla lítají vzduchem. Uteklo pár vteřin, než jsem se vzpamatoval. Geneťáci zaútočili od lesa, ale z druhý strany. Vpadli nám do zad. Polovina chlapů je mrtvejch. Slyším řev umírajících a škrábu se z okopu. Tady nezůstanu, jsem moc snadnej cíl. Ty hajzlové ví o naší pozici. Musím se přesunout. Střelba neustává. Konečně jsem nahoře. Poprvé vidim nepřítele naživo. Padesát metrů napravo ode mě skupinka pěti modrošedejch zrůd naskákala do zákopu. Jsou velký, dobře přes dva metry. Vypadaj jako lidi, ale hlavu maj komplet schovanou v ňáký kukle. Žádný oči, nos, pusa. Nic není vidět. Jenom šedivá, hladká koule. Zatím o mě neví. Byl jsem na kraji řady a oni zaútočili zhruba na střed naší linie. Šiju to nich. Dvě koule jsem krátkou dávkou odříz od ramen. Moc nevydrží. Ostatní se ke mě rychle otáčí, ale mám navrch. Kropím je bez ustání olovem. Třem z nich se podlomily kolena. Roztříštěný nohy už je neunesou. Stříká z nich nějakej modrej sliz. Nemaj krev, mutanti. Sakra, je jich jako much. Z lesa se jich vyřítilo dalších deset. Do hajzlu, snad mi někdo pomůže. Ze zákopu se škrábou další kluci. Je to dobrý. Ještě někdo přežil. Vrhám se k zemi a slyším projektily, jak mi sviští nad hlavou. Trhám pojistku granátu a házím k lesu smrtonosný dáreček. Tři, dva, jedna. Další výbuch otřásl zemí. Rychle se rozhlížim a kontroluju skóre. V leže toho moc nevidim. Zneškodnil jsem tu desetičlennou partu? Nevim. Zvedám se na kolena a hned je mi jasno. Dva přežili. Okamžitě mě zaregistrovali a společně spustili palbu. Nestačil jsem uskočit. Pravá paže se zlomila jako párátko. Utržená ruka, která svírala samopal mi odletěla za záda. Necítím bolest, odstřelili mi protézu. Dokončil jsem kotoul a vyskočil na nohy. Čas jako by zpomalil. Co sekunda – to obraz. Levačkou sahám po pistoli v pouzdru. Jejich samopaly se otáčí mým směrem. Pálím bez míření. Jeden z útočníků sebou trhnul. Zásah do ramene a do břicha ho vodrovnal. Padá na zem. Současně neomylně pálí jeho kolega. Levou nohou mi projela ostrá bolest. Trefil mě do stehna, hajzl. Od kolene dolů nic necítím. Vyrovnávám balanc. Snažím se mířit. Protivník totéž. Má mě na mušce o vteřinu dřív. Vyhrál. Mačká spoušť. Pokouším se dokončit pohyb rukou. Jak to, že nevystřelil? To snad není možný, von se mu zaseknul kvér. Uf. Mířím přesně doprostřed tý jeho křehký, kulatý slupky. Půl vteřiny ztrácím nádechem a konečně pálím.
   Najednou vidím svět jakoby přes modrou fólii. Cítím, že mám obě ruce i nohy. Dvacet metrů před sebou vidím mrzáka s pistolí. Neúprosná, trpká pravda mi vhání slzy do očí. Ta prokletá půlvteřina mu stačila, aby si se mnou vyměnil tělo. Právě se nadechl a levačkou mi míří doprostřed obličeje.