Profesor Brouberg se poškrábal ve vzpurně trčící šedivé kštici, uhladil mírně roztřepené rohy zelených desek na stole a zakormidloval pohledem na protilehlou stěnu k hodinám. Měly velice nadějné postavení ručiček. Za dvacet minut zabouchne za sebou dveře se štítkem Styk s veřejností, odbor paranormálních jevů, profesor Damian Brouberg. Paní Broubergová slíbila na dnešek dukátové buchtičky se šodó, a ty on k smrti rád. Tak jako paní Broubergová je neumí nikdo na světě. Profesor jen při tom pomyšlení začal slinit jako Pavlovův pes a lesklý řetízek slin mu vyklouzl z koutku úst na masarykovsky šedivou bradku.
Právě v tu chvíli se ozvalo kvapné zaklepání a do místnosti se vřítil, nebo spíše vkutálel černý baret se vzdorovitě trčící stopkou. Modré, jakoby stále udivené oči pod světlým obočím ve zlomku vteřiny objely celý interiér včetně profesorova poprsí vyčnívajícího zpoza vzorně uklizené ddesky stolu. Buclatý mužík v nemoderní větrovce a oblýskaných manšestrácích přicupital ke stolu a položil na něj jakousi pomuchlanou roličku.
"Tak jsem už na to konečně káp," vybafl na profesora a vypadal spokojeně a vítězně, že Broubergovi mimoděk připomněl dobrého vojáka Švejka z Ladových kreseb.
Profesor znechuceně vtáhl slinové jojo a tázavě nadzvedl vlaštovku obočí. Růžolící mužíček položil profesorovi do obličeje svůj dobrotivý bleděmodrý pohled a zajódloval: "Nojo, byla to fuška, ale vyšpekuloval sem to. Tak heleďte se…" Ani ho nenapadlo pozdravit, natožpak sdělit profesorovi své jméno. Byl tak zaujatý svou věcí, že mu prostě všechno ostatní připadalo naprosto zbytečné Brouberg byl na pošuky zvyklý – jen málokdy sem zavítal normální člověk, tedy normální podle společenských měřítek venkovního světa.
"Ach jó, zase jeden z těch bláznů, co komunikují s Karlem čtvrtým anebo lítají s anděly na mejdan," pomyslel si profesor a trpělivě se opřel o lokty. "Vychladlé buchtičky a přihřívané šodó, to už není ono," pokračoval v toku svých myšlenek, připravený kývat té růžové kuličce s baretkem na všechno, jen aby jej co nejdříve vyprovodil za dveře. Nakonec pracovní doba mu ještě neskončila.
"Věděl jsem, že tam někde je, ale roky sem ho nemoh najít, pak sem na to úplně zapomněl, ale teď sem tomu opravdu přišel na kloub," brebentil buclík a rozvíjel přitom roličku na desce stolu. "Co jako?" nevydržel to už profesor, ačkoliv se před chvílí ještě v duchu zapřísahal, že nebude raději mluvit, aby to vzalo rychlejší konec. "No, ten vstup do jiný dimenze, přece. Už sem o tom mluvil kdysi s vaším předchůdcem, von vám to neřek?" houkl mužík způsobem, jakým se mluví s nechápavými dětmi. "Pokoušel sem se to tady spočítat a nakreslit. Dalo to děsnou práci, ale teď je to vopravdu úplně přesně," ťukal buclatým prstíkem do změti vzorců a čar na plachtě papíru.
"Bóže, za co mě trestáš?" zoufal si Brouberg v duchu, "zase jeden blázen. Toho za čtvrt hodiny nezmáknu, ten je nadrženej jako voják z třicetiletý války. Sbohem, mý sladký šodó…"
"Vy mi asi moc nevěříte, co?" mužík se najednou narovnal z mírného předklonu nad psacím stolem a zvážněl. Brouberg se až lekl, jak se jeho obličej změnil, když z něj vyprchal úsměv. "Ale né, ne, jen mluvte," zablekotal zaskočeně.
"Víte, ani nemůžu říct, kdy to všechno začalo. Mluvívalo se o tom už za mýho dědy, a ten tvrdil, že i za jeho dědy… Zkrátka jde o ty sklepy, co sou pod starou tvrzí. Já bydlím hned vedle v tom malým domku u hradeb. Stará katovna, esli víte. Děda eště pamatoval, když měla stěny z vepřovic. Ale abych nevodbíhal… Náš sklep je propojenej s takovou sítí chodeb pod starou tvrzí, no dneska je už z ní jen ruina, pár kamenů. Prej tam ale eště dřív než ta tvrz bejvalo keltský obětiště. Ňáký posvátný místo druidů. To vyštudýroval kdysi dědovo kamarád – Ámos Lenský – ten, co má pamětní desku na naší knihovně. Je vám jasný, vo čem mluvím…" Brouberg civěl jako hypnotizovaný na mužíka, který mluvil a mluvil a pořád to nedávalo nějaký komplexní důvod, proč je vlastně tady. Ale on je bohužel placený i za to, aby popřál sluchu právě takovým personám. Nakonec proč ne, uvidíme, co z té baretkové Šeherezády ještě vyleze.
"No, tak ty sklepy pochopitelně vždycky lákaly kluky všech generací. Co já se tam s Tomíkem, Bohoušem a Álou našmejdil," zasnil se boubelín. Profesor mírně zakašlal a mluvící perpetuum jako popošťouchnuté pokračovalo v monologu. "Bylo to romantický a hlavně tajemný," popustil baretek uzdu svým vzpomínkám. "Jenomže pak se jednou ztratil Tomík. V chodbách ho nenašli ani policajti, ani hasiči. Myslelo se, že se stal vobětí nějakýho úchyláka. Ale podle mýho dědy byl Tomík jen další v pořadí z těch, co se tam v průběhu staletí poztráceli. Už děda mýho dědy si pamatoval několik takových. Dokonce kdysi ty chodby vykropovali svěcenou vodou, mysleli, že se tudy vynořuje ďábel nebo nějaká jiná potvora, aby si vodnesli svý voběti. Několikrát byly ty chodby už zatlučený a zazděný. Ten hlavní vchod pak po válce vodstřelili dynamitem. Ale vod nás se dá do nich krásně vcházet – to asi ouřadům ušlo." A co já s tím, myslel si Brouberg a rozladěně pohlédl na hodiny. Už dávno měl sedět doma v kuchyni a polykat své dukátové buchtičky.
Bumbrdlíčkovi to ale viditelně nevadilo, nadechl se a pokračoval, jako by se nechumelilo. "V osmašedesátým se ztratil Bohouš, tenkrát policajti mysleli, že zdrhnul za hranice. Měl jsem s tím tehdá pěkný patálie. Pak se na to nějak zapomnělo." Broubergovi zakručelo v žaludku. Baretek se na chvíli zarazil v toku řeči, ale pak s neúnavnou tvrdohlavostí pokračoval ve svém vyprávění. "V devadesátým se vrátil Ála a začal vyšilovat s podnikáním. Ty sklepy mu nedaly spát – blbnul s dozráváním sýrů, s pěstováním žampionů a kdoví s čím eště. Nechal sem se vod něj přemluvit – ten by totiž vymluvil z jalový krávy tele – a šel sem s ním zase dovnitř. Po dost dlouhých letech. A pak se to stalo…" tlouštík ztlumil hlas do tajemného šepotu a zakoulel očima jako Spejbl.
Profesor svou netrpělivost už téměř neskrýval, teď zabubnoval prsty po desce stolu a otráveně pohlédl na řečníka.
"Šel pár kroků přede mnou a najednou mi před vočima prostě zmizel…" mužík pohlédl na profesora skoro prosebně. "Prostě zmizel," opakoval nepřítomně. "Neměl kam vodbočit, kam spadnout, normálně doslova zmizel. Měl sem velkou silnou baterku, viděl sem to na tyhle vlastní voči…" mužík si divokým gestem dvou prstů div nevypíchl oči. "Dostal sem strach a utek vodtud. A zase přišlo podezírání a vyšetřování. Bohouše nenašli, žádný stopy, psychiatři u mně taky nepochodili, a tak mě zase pustili. A já začal makat na tý záhadě," spiklenecky zamrkal na Brouberga, který už jen pasívně a útrpně zíral. "Pět let, pane profesore, pět let… Ale přišel sem na to! Hraje v tom roli čas! Proto se musí s časem počítat jako s prostorem. Skrz ten čas se vstupuje do tý další dimenze. V určitej zlomek vteřiny votevřete ty správný dveře – jenom musíte bejt na správným místě. Ty dveře prostě nejsou všude. Abych to řek po lopatě, ty dveře mají kliku pořád na stejným místě a ve stejnej čas. Povedlo se to Tomíkovi, Bohoušovi a nakonec Álovi. A bůhví, kolika jinejm před nima. Sledujete mě vůbec?" baret se naklonil k tuhnoucímu Broubergovi. Bože můj, to je ale slátanina, kdy už tohle fantazírování skončí, přemýšlel nešťastný profesor.
"Všechno sem spočítal. Tisíckrát znovu a znovu. A co myslíte?" vítězoslavný pohled dodal kulatému obličeji výraz dobyvatele. "Jo, jo, sleduju," apaticky se zpožděním kývl Brouberg a v duchu odhadoval, jak dlouho ještě vydrží tomu amatérskému šílenci jeho splácané historky. "Jenomže voni to nevěděli a hlavně nečekali. Nebyli na to připravený a taky nevěděli, jak zpátky. Anebo se jim už vodtaď nechce – kdo ví. Já to ale vím, úplně přesně to vím," nafoukl se řečník jako holub bublák. "A mám to spočítaný i jak zpátky," vrněl spokojeně baculáček.
"A víte co? Dneska, právě dneska je ten správnej den!" Brouberg sebou trhl – ježíši, to nebere konce, teď snad bude ještě chtít, abych se tam s ním šel podívat. Do těch děsných chodeb, o kterých se vyprávějí celé pověsti. Mužík jakoby četl jeho myšlenky: "Musíte jít hned teď se mnou. Předvedu vám to v praxi, další šance bude zase až za pět let. Musíme si pospíšit, nesmíme to totiž prošvihnout. Tak už poďte," růžová ručka začala čile balit rozložené papíry do roličky a druhá dětinsky tahala profesora za rukáv.
"Ach bože, to je zlej sen," vzdychl si potichounku Brouberg a ukřivděně se soukal do rukávů baloňáku, "musím si to vypít až do konce." Dotčeně se nechal našťouchat na sedadlo rozpadajícího se trabanta a odvézt na předměstí.
Domek vypadal ještě zchátraleji, než si ze studentských let pamatoval. Zevnitř na ně dýchl nedefinovatelný pach syrové vlhkosti, zatuchliny a plísňového odéru. Ve sklepě to bylo ještě o kapku horší, ale profesor to už ani nevnímal. Měl hlad, vztek a ze všeho nejvíc toužil být už doma u paní Broubergové, u talíře s buchtičkami a rozsvícené obrazovky televizoru.
"Tak pojďte, pane profesore, pojďte," vzrušeně a netrpělivě brebentil baretek. Táhl profesora za rukáv jako malé dítě. "Eště kousek, dvacet třicet metrů… kolik že je hodin? Musíme si pospíšit, ať to neprošvihneme. Vy budete můj svědek, pane profesore, váženej svědek!" mužík se skoro zalykal. "Tak a sme tady, pane profesore. Dívejte se pozorně a až zmizím, zůstaňte stát. Časová brána se otevírá jen na zlomek vteřiny. Tady už by to mělo bejt…" Profesor se otráveně coural za tou čilou kuličkou a myslel si něco neuctivého o bláznivých vynálezcích.
"Hernajs, asi sem to přešel, vrátíme se kousíček, pane profesore. Sakra – profesore, kde ste? Kam ste zmizel? Ježíši marjá, zmizet sem měl já, a ne vy, profesore!…"
Paní Broubergová přecházela po kuchyni a nervózně nadzvedávala záclonu. Buchtičky už dočista oschlé a šodó s tlustým škraloupem vystydlé… Co se jen mohlo stát – tohle ještě nikdy Damian neudělal. Ani nezavolal. To se snad musel propadnout ze světa…
Ani chudák netušila, jakou má pravdu.
Umělci historické oblasti prácheňské na planetární digitální scéně