Chůvami za cestu na světový potlach
Ráno, kdy nás přítelkyně Zdeňka odvezla na přechod Sumas na kanadsko-americké hranici, nevypadalo vůbec letně. Choulily jsme se do svetrů a byly rády, že kamarád Petar, který jinak žije na americké straně pod Bakerem, přijel skoro přesně podle domluvy. Přemístily jsme krosny do jeho vanu, kde na nás už čekal tříletý okatý Pipi. Po dobu cesty jsme se staly jeho chůvami, zatímco jeho tatínek byl naším dvorním šoférem. Pipi vypadal sice jako andílek s čokoládovýma očima, ale chvílemi jsme blahořečily tomu, že se v postavení jeho baviče a dohližitele můžeme střídat. Jeho energii jsme mu svorně záviděly.
Cesta nám nastavovala před oči pohlednicové scenérie, projeli jsme několika většími městy, mimo jiné také Kemloopsem, kde žije kamarád Bublina se svou krásnou indiánskou ženou Ramonou. S velkým nadšením vítal malý Pipi soustavu tunelů při skalnatých úbočích hor, pod nimiž vede dálnice. Jejich betonové konstrukce jsou ochranou před sněhovými lavinami, které v zimním období v těchto místech nejsou žádnou zvláštností. Při přejezdu horského sedla Roger Pass nás na chvíli navnadí sluníčko, aby se zase ponořilo do krupičkové kaše mraků. Kousek za Goldenem, kam jsme ještě zajeli pro kásek vína, jsme odbočili na Donaldovu silnici. Její prašný povrch, vyrábějící před námi i za námi kouřovou clonu, a rychle se blížící tma nás donutily zastavit na prvním plácku při cestě, kde se dalo u malé říčky tábořit. Zdálo se, že kempr, který tam stál společně s džípem, je tam zabydlený na delší dobu. Alespoň podle hranice dříví a igelitového přístřešku u ohně soudě. Jejich obyvatel, rázovitý ošlehaný starý lovec, nám hned při zastavení přišel nabídnout suché dříví a pomoc. Déšť ale záhy přitvrdil a tak hned po konzumaci buřtů, opečených buřtů na jednom ze tří vybudovaných volných ohnišť s kovovým roštem, jsme rozložili své tělesné schránky po ploše Petarova vozu. Ráno pak jsme objevily o kus dál stojící dřevěný suchý WC, ovšem s nájezdem a betonovou plochou pro vozíčkáře. A několika rolemi toaletního papíru!
Po ranním hygienickém laškování s ledovou vodou říčky jsme se vydali zdolat posledních sedm desítek kilometrů na potlachoviště. Cesta podél takřka kolmých skalních stěn byla někdy tak úzká, že jsme se v duchu modlili, abychom nepotkali jeden z těch loggerských trucků nebo rangerských jeepů, které tudy jezdily. Teprve později jsme si všimli, že většina z nich má malý radar, informující o vozech v protisměru, takže počkají na rozšířeném místě a teprve po projetí vozidla pokračují v cestě. Protože vyhnout se na takové nudli mezi skalní stěnou a srázem prostě nelze. Anebo se musí couvat, což jsme si také asi dvakrát vyzkoušeli. Cestu pro dřevaře, rybáře, lovce a rangery upravují silniční pluhy. A všichni do jednoho jsou za to nesmírně vděčni, protože taková neupravená roleta dokáže rozebrat projíždějící auto do posledního šroubečku.
Míjíme jezero Kimbasket Lake. Bagry, velké nakláďáky a těžařské stroje nám připadají jako vřídky na jeho kráse. Sledujeme tok řeky Bush River, projíždíme snovým údolím lemovaným šedivými kulisami hor s bílými límci sněhu a špičkami zapíchnutými do vaty bílých mraků. Přehlídka aut a kemprů s espézetkami různých amerických a kanadských států na dolním parkovišti u potlachoviště se utěšeně rozrůstá, a k nelibosti organizátorů i řady těch, kteří parkují na dva kilometry vzdáleném horním placu.
První, na koho jsme nahoře u stanového městečka na soutoku Valenncias a Bush River narazili, byla Rákoska s Vaškem, krásnou Evelyn a Kennedy z Dawsonu s jeho dluhovlasými blonďatými potomky. Hned nato se objevuje početná tlupa Australáků a už praskají žebra v jejich objetí. Zaparkovali jsme své krosny do bílého Pioneera, což byl velikánský starý plátěný stan s kamínky. Patří calgarským a vypadá to, že bude nejméně jednu noc naším útočištěm. Prší, ale zmoklé postavy se plouží potlachovištěm anebo postávají pod provizorními stříškami stanových ostrůvků v zeleni. Vedle nás se usadili Bowery s Bohunkou a s nostalgií prohlížíme jeho stařičký cancák, v němž je kus trampské historie, potkáváme Bandasku s Mášou, Pekáče, jemuž vděčí Welzlův hrob za mramorovou desku, Henryho Moose, tentokrát bez jeho čepice s pletenými parohy, Pupála s načesanou Dankou, Hanku ze Švýcar s jejím stejně dobrotivým mužem, obětavého Jerryho s Longem, Vancouverské, Calgarské, Edmontské, Toronťáky, Kamarády Ostrova, kteří si postavili své wigwamy v dolejším kempu a přijíždějí další a další. Neustále se odněkud ozývají pokřiky vítacích rituálů. Zaprášený Lucky Jijm, který přijel s Majkem neuvěřitelně děravým autem, jako úspěšný autor Kanadského bloudění vykládá o svém dalším knižním projektu, tentokrát z Amazonie.
Druhý den, právě ve chvíli, kdy s námi zalaškovalo slunce, přijíždí Farář z Texasu a calgarská Madla s Mařenkou, které přivážejí pro nás stan. Nezbývá, než si postavit vlastní střechu nad hlavou, která byla vzápětí pokřtěna na modrý obláček. Vlny nově dojíždějících kamarádů houstnou – Ivan Bucinski s Anuškou, ukecaný Santana v černém, dobrosrdečný Jurášek, šikovný Apač, jehož intarzie jsou doslova umělecká díla, Roura s nezbytným fotoaparátem, Eda Vedral se svou dálavskou smečkou, Martin Dzuriš, Gamza s Majkou, kteří měli cestou ošklivý defekt, kdy jim utržené kolo z vozu před nimi pomuchlalo auto, zpěvačka Lenka Slabá, která se rozhodla následovat svého muže Ádu i s dcerkou do Kanady natrvalo, Pavka z Aljašky s usměvavou Eliškou, kteří v té chvíli ještě netušili, že se staneme jejich cestovní zátěží při cestě nově pořízeným dodgem zpět na sever. Ale i desítky lidiček z Česka, s řadou z nichž jsem se nepotkala už slušných pár, někdy i několik desítek roků. Je to úžasná věc, když se trampík z Prahy nebo z Brna potká s kamarádkou z Českých Budějovic uprostřed divočiny kanadských Rockies. Při pohledu z horní cesty vypadá údolí jako vřící kotel s barevnými záplatami stanů.
Výšlap na Columbia Icefield, což je velký ledovec, nakukující nám z druhé strany do údolí, jsme vzdaly. A dobře jsme udělaly, protože těch pár vytrvalců, kteří se nenechali od dvoudenního tripu na ledovec odradit, dostalo pěkně zahulit. Dokonce natolik, že se to ani nesnažili po návratu do tábora mužně skrývat.
Přes den, ale hlavně večer se pak hraje téměř u všech ohňů, hloučky posluchačů se přemisťují od jednoho zpěvavého kruhu k druhému. Od kempíku Maťáků k Fonyho a Danově vancouverské smečce, od svižného Tequilla Clubu třeba k australské rozezpívané oázem. Poznáváme Kalafunu, hubeného maníka s dlouhými bílými vlasy a černým vousem a obočím, který je špičkovým muzikantem na všechny strunné, ba i nestrunné nástroje. Hudbou si prý i po vancouverských ulicích vydělává. Ani noční chlad a stoupající vlhkost nenechají zhasnout ohně, které hoří po celém údolí Bush Arm jako pochodně trampské pospolitosti, kterou nepoloží na lopatky ani vzdálenost, ani čas.
Přestože po celý týden pršelo anebo alespoň přeprchávalo, na potlachový večer si organizační kanadská pětka objednala bezdeštné počasí. Postava trapera a indiánky v autentických oblecích přináší oheň a Wabiho Letokruhy na kanadských sosnách, po nichž následuje tradiční Vlajka, zahajují potlachový oheň. Slova písní i vzpomínek stoupají k temnému bezhvězdnému nebi a široká měkká trampská srdce se nechávají unášet na vlnách poněkud cukerínového, ale vždycky naprosto opravdově pojímaného sentimentu, kanadskou nocí do kalného rána, které ohlašují ještě před rozbřeskem první dešťové kapky.
Národní park Banff
Naše první setkání s opěvovanou přírodou albertského národního parku Banff, který je považován za jedno z nejhezčích kanadských území, mělo poněkud mokrý charakter. Pršelo, zatažená obloha filtrovala krajinu našedivo, ostrý vítr zkracoval naše vyhlídkové štace na minimum, ale přesto jsme byli uchváceni. Kontrast vysokých strmých hor, na jejichž úbočí leželo dosud bílé maskování sněhu, a rozlehlých jezer se zelenými břehy konturovanými tmavší hradbou lesa byl totiž nezapomenutelný.
Ani cementárna u jezera Lake Arex, ještě před vjezdem do parku, kde se platí i při pouhém průjezdu, neměla onen neblahý odpuzující zaprášený vzhled, jak jsme zvyklí třeba ze západních Čech. Za pohled stojí i Kaskádová hora, v jejíchž análech je zaznamenána řada horolezeckých neštěstí, tábor vojenských kadetů, neuvěřitelně zelená barva vody Lake Two Jack, téměř kýčovitá krajina kolem dalšího jezera s indiánským jménem Minniwanka, Sunshine – největší lyžařské středisko v Albertě či téměř stolová hora, nazývaná Castle.
Trasu silnice, po které se pohybujeme, kopíruje řečiště řeky, kolem Banffu vede i železniční trať, jejíž konečnou stanicí je městečko Golden v Britské Columbii. To je i pro nás klíčovým místem pro cestu na 5. celosvětový trampský potlach na Bush River. Klenuté kamenné mostky přes dálnici, s nimiž se později setkáváme i v jiných částech země, slouží výhradně zvěři, aby mohla přejít přes nebezpečnou komunikaci. Pro ochranu lesní zvěře jsou určeny také kilometry plotů podél silničních tahů i jakési zvláštní mříže, připomínající rošty, umístěné na cestách ústících na dálnici. Kopytnatci totiž na takovou mříž za žádných okolností nevstoupí.
Ovšem ani na lidi se tady nezapomíná. Na některých turisticky frekventovanějších místech stojí sroubky bez dveří a s volným prostorem pod střechou, které jsou k dispozici návštěvníkům. Uprostřed mají zabudovaná velká litinová kamna s dostatečným množstvím naštípaného dříví, ale také stoly a lavice. Taková kanadská pozornost nám přišla vhod například v Johnson Canyonu, který je hluboký až dvě stě metrů, kde jsme během cesty na celou soustavu parádních vodopádů, pěkně navlhli. Chipmani, malé pruhované zemní veverky, jsou už natolik okleplé, že si vezmou jídlo přímo z rukou turistů. Ale název šedivého ptáčka, jehož velikost by odpovídala proporcím kolibříka, se nám zjistit nepodařilo. Ale kdo ví, třeba to opravdu byl nějaký nenápadný horský druh kolibříka.
Přímo slunečnou náladou navzdory mrakům a dešti nás ale nabíjí chování Kanaďanů, kteří se stále usmívají, na potkání zdraví, dávají se bezprostředně do řeči, jsou plni účasti i ochoty pomoci. A není to jen norma vztahů pro pobyt v přírodě, ale i na městských ulicích, v dopravních prostředcích, v bistrech, muzeích – zkrátka všude.
Calgary, které se dnes rozkládá na ploše zhruba 50 x 60 km, bylo podle pramenů založeno britským přistěhovalcem, který sloužil u kanadské jízdní policie. A jako vzpomínku na původní vlast pojmenoval zdejší pevnost podle jednoho pro něho blízkého místa ve Velké Británii. Teprve před sto lety se však pevnost začala rozrůstat na město.
Jedním z novodobějších magnetů této metropole je olympijská vesnice s několika skokanskými můstky. Na ten nejvyšší, devadesátimetrový, jsme vyjeli výtahem, ale ke skoku dolů bych se neodhodlala ani se zavřenýma očima. Bez ohledu na výsledky obdivuji už jen tu odvahu skočit! Slabým odvarem pocitů takových borců byl zážitek na simulátorech – znázorňujícím skoky na lyžích a jízdu na bobové dráze. Ani pregnantní vědomí, že stojíte nebo sedíte na pevné zemi, vás nezbaví tlaku v krajině srdeční, zúženého dechu a křečovitě zatnutých prstů do madel.
Prvním šampiónem ve skocích na lyžích byl přesně před stoletím na svazích Rockie Mountains norský emigrant, horník Olaus Jeldness, který tři roky po sobě vyhrával všechny závody. O devadesát roků později si stříbro z Calgary odvezl náš Pavel Ploc a bronz Jurij Malec. Všechna tato fakta a tisíce dalších jsou zachyceny v olympijském muzeu v přízemní části skokanských můstků.
V městském muzeu jsme narazili zrovna na týden bezplatného vstupu, což byl příjemný začátek, a zklamání nepřinesla ani celodenní prohlídka bohatých a velkorysých expozic. Vlastně teprve při prohlížení oblečení, vybavení, nástrojů, bydlení a životního stylu severských indiánů si člověk uvědomí jejich souvislost s kulturou japonskou a sibiřskou, které jsou zde rovněž zastoupeny spoustou exponátů. Časová paralela jednotlivých výstavních souborů dovede návštěvníka až do etapy osidlování, vzniku kanadských měst, do doby druhé světové války. Z vystavených dokladů je patrné, kolik jmen v řadách kanadské armády je evidentně slovanských, zejména polských.
Dlouhý prst věže s vyhlídkovou prosklennou terasou označuje calgarské city, které se podobá většině jiných městských center v zemi. Výjimku ovšem tvoří komplex Devonienských zahrad, které jsou umístěny v prvním patře bloku domů na pěší zóně. Zastřešené, prosklenné prostory se spoustou barevných květin na záhonech, skalkách, v žardinách, džberech a zavěšených koších střídají jezírka se zlatými macatými kapry či vousatými bílými sumci, fontánky, chrliče, vodopády a vodotrysky, ale i sochy a keramické objekty. A mezi tím vším lavičky, na ochozech stoly a sedačky, kam si do příjemného prostředí chodí úředníci a lidé ze city sníst svůj polední lunch, na schůzku s přítelem či jen tak posedět.
Uprostřed jednoho ze zahradních sálů stojí dokonce malé pódium z kamenů pro odpolední koncertování, poslední část komplexu, která je zastřešená pouze po obvodech, slouží v zimě jako městské kluziště s kulisou reprodukované hudby. Areál je velice prakticky propojený s výtahy, sociálním zázemím a restaurací. Ostatně celé bloky v centru se dají projít v úrovni prvního patra systémem skleněných tunelů nad vozovkami, s čisťounkými většinou vykobercovanými chodbami a perfektně značenými východy. Vstupuje se jimi do obchodních a turistických středisek, muzea, galerií apod.
Muzeum voskových figurín a velryby
Zatímco minulost Vancouver Islandu patřila farmaření, dnes byly farmy vytlačeny do severní části ostrova a na jihu vyrostla řada měst včetně kapitulní Victorie. Ovšem i průmysl dokázali vystrnadit mimo městská centra, na okraj aglomerací, což je vcelku rozumné řešení. Sice pro zaměstnance těchto podniků se kapku natáhne cesta do práce, ale bez auta je tady člověk obdobně jako v celé Kanadě stejně naprosto vyřízený. Ani místní hromadná doprava, zastoupená mimo jiné i barevnými double deckers – patrovými autobusy, neřeší stoprocentně všechna potřebná přemisťování, a tak je běžné, že rodina vlastní dvě, tři i více aut.
Velryby ve zdejším mořském akvariu, jinak velice přitažlivě řešeném, už neuvidíte. O to se zasloužili ochránci zvířat, kteří protestovali proti věznění a předvádění těchto vodních savců. Ale když budete mít jen trochu štěstí, můžete je spatřit na širém moři – ty velryby, nikoliv ochránce – ze břehu, při cestě na ferry a spolehlivěji pak z ostrova James Island. Na některých kamenitých ostrůvcích kousek od pobřeží máte, nejlépe tak v únoru, šanci pozorovat show kalifornských lvounů. Dovedou pěkně křičet a jejich specifický odér prý dokáže dolehnout k nosu i přes vodu. A z Trail Islandu, což je pobřežní okružní cesta, vedoucí do přístavu Sidney, můžete zase spatřit tuleně. Když už si počkáte do února, můžete navíc v rámci akce poznávej své město na pětidolarovou vstupenku navštívit všechny pamětihodnosti ve Victorii. Ovšem nejsem si jista, zda tato výhoda neplatí pouze pro místní obyvatele.
Ostrůvků je tu na desítky, možná na stovky, řada z nich je obydlená a spojená s okolím jen vodní cestou. Členitý terén je také důvodem, proč větší lodi jsou do přístavu na Vancouveru Islandu navigovány lodivodem, kterého naberou na jednom z ostrůvků.
Victorie v mých očích stoupla také po prohlídce moderního rozlehlého univerzitního komplexu utopeného v parcích, s vlastní observatoří (nevím zda obří victorijský teleskop, druhý největší po Hawaii, není umístěn právě zde), koncertním sálem, řadou sportovišť. A také parkovišť! Což je dneska úžasná valuta, protože problémy s parkovacími místy se nevyhýbají ani těmto městům. Komunikace ve městě jsou pětiproudé pro jeden směr, ale i tady dochází k zácpám v době špiček. Přesto dokáží pamatovat i na své invalidní občany, kteří na kartičku za deset dolarů ročně mohou parkovat na placených parkovištích zdarma, i když, pravda, nejvýše tři hodiny. Vysoké náspy podél silnic osázené květinami působí pak jako osvědčená zvuková bariéra.
Zato za nedodržení rychlostních limitů můžete slíznout pěkně mastnou pokutu – jako náš přítel, kterému "těžká noha" na plynu, jak říkají Kanaďané, vytáhla z peněženky 125 baků Kamery, instalované zejména v blízkosti škol, kde je předepsaná rychlost 30 km/hodinu, neoblafnete. A s policisty se tady nediskutuje. Ostatně raději přehnané sankce, nežli přejeté dítě!
Pokud se na Ostrově zdržíte i v neděli, nezapomeňte zajít na odpolední čaj do královské rezidence, který se pro veřejnost podává ve dvě odpoledne. A přitom si můžete prohlédnout krásně udržované zahrady, které patří k rezidenci, obývané zástupcem britské královny, jmenovaným na šest let. Nepustí vás ale do blízké budovy vojenské akademie připomínající zámek, kterou si postavil kdysi uhelný baron z Nanaima, ale pak jej omrzela a postavil si jinde jiný zvláštní objekt. Možná ho odradila zdejší zima.
Ale když jste zde v létě, kdy je všude spousta květů, zeleně, domy obrostlé lesklými listy holly tree a ve slunci září světle modrý zvedací most přes mořský záliv, jehož vozovková a železniční část se zvedají samostatně, zdá se vám neuvěřitelné, že zimní měsíce zabalí krajinu do více než metrové přikrývky a moře dělá psí kusy.
Přesto počet obyvatel Victorie za posledních patnáct let vzrostl ze 190 000 na 300 000. A s podivem je, že se sem stěhují lidé z prérií, z Ontária i dalších lokalit, většinou na penzi. Proto dnes údajně má Victorie přídomek město starých lidí.
Od roku 1843, kdy zde původně stála pevnost Fort Victoria, tolik času zase neuplynulo a britský ráz si zachovalo i rozrůstající se město. A tuhle tvář dotvrzuje třeba také muzeum voskových figurín ve velké, zachmuřeně se tvářící budově. I když některé postavy jsou člověku neznalému kanadské historie cizí, sejde se zde i s řadou téměř důvěrně známých osobností. A možná mu vyskočí opar z leknutí, když mu olivrejovaná, nehnutě stojící figurína u východu podá na rozloučenou ruku. Asi dobrý job, ale takhle bez pohnutí bych zřejmě dlouho stát nedokázala.
Stejně tak mě fascinovali mladí lidé, kteří pracují při opravě kanadských silnic jako dalo by se říci figuranti. Celý den drží v ruce většinou šestihrannou červenobílou ceduli na tyči a střídavě řidičům nastavují nápis Stop nebo Go, případně Slow. Někdy i vysvětlují, co se na silnici děje. Dobrý plat za tuto práci je údajně podmíněn škodlivostí vdechovaných benzinových zplodin. Právě proto zřejmě někteří figuranti nosí i roušky přes nos a ústa. Ono se totiž na většině opravovaných tras také slušně práší. Na jiných dálničních úsecích navíc při opravách funguje tzv. car pilot, což je osobní auto nebo pick up s tímto viditelným označením na střeše, který vede nashromážděnou kolonu aut jedním směrem, pak počká, až přejedou, a další šňůru aut zase vede opravovaným úsekem na protější stranu.
Odvrácenou tvář vám město nastaví v Hawk Horn Village, indiánské vesnici. Po špalíru domů s hrázděním v tudorovském stylu přijedete mírně řečeno do podstatně horšího prostředí. I když v některých baráčcích, které stát vystavěl pro indiánské rodiny, bydlí bílí, protože jim je indiáni pronajímají, aby si přivydělali. Kontrastem k této podívané jsou už třeba jen státní byty ve velice hezky architektonicky řešených několikapatrových domech se správci, condominia, čili jednotlivé byty ve vlastnictví, nemluvě už o čtvrtích rodinných domků a vilek usazených vždy v zeleni.
Umělci historické oblasti prácheňské na planetární digitální scéně