Náš první Řek
Fáze plánování a představ vstupuje do etapy balení, která se den po dni a hodinu po hodině víc blíží ke startovní čáře.
Hromady oblečení a věcí, které vyrostly na podlaze vedle dvou kletrů a velké cestovní kabely v mé pracovně, se v žádném případě nemohou do připravených zavazadel vejít. Ke slovu tedy přichází drastická, ale nezbytná vylučovací metoda, díky níž se kopice sice smrsknou na polovinu, ale pořád ještě jsou příliš velké na objem batohů. Další třídění už je tak trochu krokem zoufalství, a tak není divu, že doma obvykle zůstávají věci, které pak opakovaně v průběhu cesty chybějí, a naopak své místo najdou v konečném vybavení jiné předměty, které celou tu dobu v zavazadle překážejí a nejsou ani jednou použity. Myslím, že tohle zná důvěrně většina amatérských cestovatelů, protože nejméně jednou tím každý také prošel. Ženy obvykle vícekrát. A to je náš případ. Ale nakonec jsou zkroceny i naše balicí vášně, naše pasy, řidičák, další doklady a peníze odpočívají v malých příručních batůžcích a na ulici už stojí připravené Zuzanino modré autíčko, které si díky své barvě vysloužilo naši láskyplnou přezdívku švestka.
Když se ještě dvakrát vrátíme pro zapomenuté náplasti a pro otvírák na konzervy, nakonec se přece jen rozjíždíme směr Rakousko. Asi po dvou stovkách ujetých kilometrů zjišťujeme, že jsme u mne na stole nechaly mapu Evropy úhledně složenou v kožené brašničce se slídovým okýnkem. Vracet se ale rozhodně nehodláme. Novou mapu, i když ne tak podrobnou, získáváme v nejbližším infocentru a nádavkem ještě propagační přívěsek na klíče.
S prvním Řekem jsme se setkaly hned ve Slovinsku. Stopoval k večeru na výpadovce, měl u nohou malý batoh a vůbec nevypadal řecky. Tedy alespoň podle našich představ o Řecích ne. Navíc se jmenoval Felipé Hned v prvních minutách nás ale ubezpečil, že mu většina jeho přátel říká jednoduše Phile. Vzpíraly jsme se tomu, jako by nám někdo něco kradl z našich snů, a důsledně jsme náš mladičký doprovod oslovovaly Felipé. Stačilo už to, že náš první Řek má světle hnědé vlasy, malý špičatý nos a dává přednost americkému jménu. Vracel se z Německa, kde studoval na univerzitě, do městečka ve středním Řecku na jih od Kozáni, v němž žije jeho matka, starší sestra a prarodiče.
Vlastně, když to tak shrnu, byl nám tenhle upovídaný stopař, kterého nám přihrál do cesty osud, prospěšný stejně jako my jemu. My ho slušnou řádkou společně ujetých kilometrů přiblížily k jeho domovu, on pro změnu znal bezpečně cestu a měl v zásobě i spoustu drobných rad a informací, jakými vás nevybaví ani sebelepší knižní průvodce. A jeho řečtina nám pomáhala víc, než jsme si zpočátku myslely. Zapracovala vlastně už na přechodu v Evzóni, kde jsme prvně vkročily, tedy spíše vjely na řeckou půdu. I když zřejmě bychom neměly problémy ani s naší trochu děravou angličtinou.
Turisté jsou totiž v Řecku vítáni - představují vlastně jedno z nejvýnosnějších odvětví řecké ekonomiky. Oproti dvaapadesáti tisícům návštěvníků začátkem padesátých let se jejich počet vyšplhal v roce 1969 už na milión a dnešní statistiky hovoří zhruba o deseti miliónech turistů ročně, z nichž zhruba tři čtvrtiny reprezentují Evropané. A již dávno neplatí, že se do Řecka jezdí jen za památkami. Pláže, moře, hory, příroda - to všechno jsou velice přitažlivé a také spolehlivé turistické magnety. Ovšem i historie stále táhne - dokladem toho jsou třeba dva milióny prodaných vstupenek na Akropolis ročně, Delfy se mohou pochlubit více než osmi sty tisíci návštěvníků a knósský palác na Krétě vykazuje jen o sto tisíc méně.
Kemp, který jsme si podle opatřeného přehledu aktuálního ubytování ještě při plánování cesty vybraly pro první noc v Řecku, jsme sice našly ještě za šera, ale byl zavřený. Provoz zde měl začít až za několik dní. Většina kempů v Řecku je totiž provozována až od května do září, jak nás ujistily nejen vývěsky na sloupku u brány, ale i další zkušenosti cestou. Felipé nechtěl ani slyšet o tom, že bychom s přítelkyní zakempovaly někde ve volné přírodě. To se prý v Řecku nesmí ani náhodou. Nespecifikoval sice, co by se nám mohlo stát, kdybychom tento zákaz překročily, ale jako obvykle našel rychlé a výborné náhradní řešení. Časem jsme zjistily, že se v Řecku běžně dá kempovat ve volné přírodě, což jsme si nejednou ještě ozkusily, v tomto okamžiku jsme se ale podřídily vůdčímu duchu našeho řeckého doprovodu.
Díky jeho výřečnosti a znalosti poměrů jsme si již za chvilku stavěly stan na zahradě za přízemním domkem v blízké vesnici. A o pár minut později jsme už popíjely výborné víno s majiteli usedlosti, starší manželskou dvojicí a jejich třemi dcerami, s nimiž si Felipé měl stále co povídat. Naši hostitelé s rozpaky ochutnávali z otevřeného sáčku přes kořeny vezenou telku makovou a rozdrobené české chipsy, jimiž jsme chtěly přispět k prostřené tabuli se sýrem, chlebem a vínem.
Rozplývaly jsme se nad sýrem, který nám jednak skutečně chutnal a jednak jsme chtěly polichotit hostitelům, protože jsme si myslely, že sýr vyráběli oni. Hospodyně s mohutným uzlem černých, mírně prokvétajících vlasů a dlouhými náušnicemi v uších se srdečně zasmála, když jí Felipé přetlumočil naši poklonu jejich sýrařskému umění. Zvedla se, odešla do kuchyně a přinesla tuhý igelitový obal s obrázkem chundelaté ovečky a lákavým bochníčkem sýra. Jasně, sýr koupili v marketu v blízkém městečku Plátanos, kam jezdí jednou týdně na nákupy. A tam si ho můžeme koupit i my, když nám tak chutná. Trochu zklamané takovým zjištěním jsme raději obrátily list v rozhovoru. Zřejmě to nebylo poprvé, co se naše představy budou rozcházet s realitou. A raději jsme se už ani nevyptávaly na původ výborného sudového vína, kterému se tady říká retsina. Ale tvrzení týkající se řecké pohostinnosti v tomto případě rozhodně za své nevzalo. Naopak.
Ostatně otec s bohatou hřívou prošedivělých vlasů a hladce vyholeným zátylkem, který měl v rodině viditelně vůdčí postavení, se stejně rozhodl vypátrat všechno o nás a našich rodinách, jako kdyby do našeho příbuzenstva vdával některou ze svých dcer. Zajímalo ho prostě všechno - odkud jsme, jaké jsou naše profese, kolik vyděláváme, co naši manželé, děti, rodiče, jak je velké město, odkud pocházíme, kam se chystáme jet… Zřejmě očekával stejný zájem i o svůj rodokmen a prostředí, což Felipé dokázal vlastně i s pomocí trojice dívek u stolu diplomaticky ukočírovat. Zřejmě znal ty nekonečné, zejména chlapské debaty, které nás pak provázely téměř všude, kam jsme se dostaly. A to jsme si ještě před večeří odbyly podrobnou diskusi s Félipovým tlumočením o Zuzanině autíčku, jeho výkonnosti, spotřebě, přednostech i nedostatcích. Vlastně jen nedostatečné technické znalosti problematiky, nepostačující znalost anglických odborných výrazů a několikeré pokrčení ramen nad položenou otázkou týkající se vlastností vozítka zabránily v dalším pokračování této rozmluvy.
Felipé, který několikrát zívl a prohlásil, že už je hrozně ospalý, dostal nocleh někde v domě, my se cítily volněji ve svém starém stanu čínské výroby, který s námi projel už tři světadíly a bezpočet štací v naší domovině. Ještě se nám nechtělo spát, a tak jsme seděly před stanem na karimatkách a pozorovaly temné nebe se zářivými kapkami hvězd. Po chvilce se k nám přišourala nejstarší z dcer našich hostitelů - María, která, jak jsme probraly v rozhovoru už při večeři, pracovala jako recepční v malém hotelu v nedalekém městečku Plátanos. Přinesla lucernu, novou láhev vína a tři pohárky a řekla si Zuzaně o cigaretu. Možná o této její slabosti neměl otec vědět - raději jsme se na to ani nevyptávaly.
María nás krátce zasvětila do systému řeckých hotelů, jejichž kvalita a vybavenost není označována počtem hvězdiček, jak jsme zvyklí u nás, ale písmeny, která přiděluje EOT, ústředí pro cestovní ruch. "Nejvyšší a s nejlepšími službami je kategorie de luxe, někdy označovaná písmenem L. Má obvykle vlastní pláž, bazén, tenisové kurty, bufet, diskotéky a další služby, ale tam bych vám neradila se ubytovat, protože to je také to nejdražší ubytování, jaké najdete," řekla María s letmým pohledem na náš vybledlý ministan za našimi zády. Další kategorie, jak vyplynulo z její nečekané instruktáže, nesou písmena od A do E, samozřejmě se sestupnou tendencí. Později jsme zjistily, že ve větších městech spolehlivě najdete vždy některý z hotelů sítě Xénia a že hotely s označením A jsou většinou strohé betonové krabice se širokými okny, vybudované někdy v praktických sedmdesátých letech, kdy se tady turismus dostával do vyšších obrátek. Ostatně i u nás najdete podobné - střízlivé, praktické a - nehezké. A ani typicky americký Holiday Inn nepřišel na řeckém území zkrátka.
"Máte štěstí, že ještě není sezóna, to jsou ceny někde až o třetinu levnější," přidávala nakrátko ostříhaná dívka užitečné informace. "Kempy a mládežnické ubytovny jsou také různě vybavené, někde mají i takové chatičky, ale to už pak žádná písmena neoznačují, spíš se o jejich vybavení a nabídce dočtete na vývěsce u vstupu, v informačních bulletinech nebo vám to řekne turistická policie…"
"Proč policie?" vyjevila se Zuzana.
"To je normální. Tahle složka, mimochodem ve fešáckých modrých uniformách, poskytuje běžně informace o ubytování včetně cen, a to i o možnostech v soukromí - tam je to tak zhruba na úrovni posledních tří hotelových kategorií. Ale když jste jen krátce, jednu nebo dvě noci, je to o něco dražší. Oni soukromníci chtějí spíš turisty na delší pobyt a většinou k tomu nabízejí i stravování, nebo alespoň snídani a večeři…" Podívaly jsme se se Zuzanou na sebe. Neříká nám to María proto, abychom byly připravené, že nás ráno skásnou nejen za nocleh, ale i za jídlo? Dívka náš významný pohled zřejmě zaregistrovala a chlácholivě položila ruku na moji paži: "Vy jste ale našimi hosty, my turisty neubytováváme - rozhodně o placení ani neuvažujte…"
Zdá se, že dnešní večer je pro drobné trapasy přímo líhní. Abychom rychleji překlenuly tíživost téhle chvíle, vytahuji z pouzdra vizitku a dávám ji Maríi pro případ, kdyby se někdy vypravila do České republiky. Bere ji velice vážně do ruky, podrobně studuje a zdá se, že mé gesto nepovažuje za pouhou formalitu. Na podzim pojede s tetou a bratrancem do Vídně za strýcem, který tam pracuje už několik let. Mohla by se stavit, není to vlastně daleko - dívala se doma do mapy… Moc ráda by viděla zemi, kde se narodil Milús Fórmán.
"Kdo?" vystřelí z nás dvojhlasně.
"Mílus Fórmán, copak vy neznáte film Amadeus?" ptá se nedůvěřivě María. Dáváme se do smíchu: jistě, Miloš Forman se narodil v Česku a jeho filmy pochopitelně známe.
"Já jsem velký blázen do filmů, Amadea jsem viděla už čtyřikrát. Ale maminka miluje Kakojannise…" chrlí ze sebe María a dívá se tázavě na nás, jestli zareagujeme na poslední slovo. Obávám se dalšího trapasu - může to být název filmu, ale také jméno režiséra… Usilovně pátrám v paměti a najednou si vzpomenu na recenzi filmového trojdílného historického eposu spojeného s podobným jménem. Moc toho sice o téhle problematice nevím, ale snažím se v neurčitých náznacích prodat alespoň to, co se mi vybavuje. Maríin obličej se rozjasňuje, a jako bychom zpečetily nějakou významnou kulturní smlouvu, téměř slavnostně nalévá víno do pohárků. Na tu Kakojannisovu Ífigenii, Trójanky a Élektru si musíme přece připít. A pak že mladá generace už není tak hrdá na staré řecké tradice a historii tak, jako generace jejích rodičů. Co na tom, že prostřednictvím filmového plátna. Vždyť i to je řeč, které rozumějí lidé na celém světě.
A když ještě přihodíme na oheň nadšení několik polínek v podobě našeho obdivu pro film Řek Zorba s Anthony McQueenem v hlavní roli a pro kontroverzní knihy Nikose Kazantzakise, María je přímo u vytržení. Měly jsme štěstí, že nás nezahrnula do sféry barbarů a ignorantů, a chybělo jen málo…
Od Dia k ikonám
Ráno nás čekal nejen Felipé, ale i bohatá snídaně prostřená na zahradním stole. Jak nám náš neplánovaný průvodce vysvětlil, tuhle hostinu vystrojili jen kvůli nám, je to jejich představa středoevropského stravovacího stylu. Řekové se ráno běžně napijí jen čaje třeba z horských bylinek anebo kávy.
Z osazenstva domu byla přítomna jen nejmladší, trochu stydlivá Potúla. María už odjela s otcem a sestrou do městečka Plátanos, protože měla službu v hotelu, ale nechala nám na stole něco na památku. Na hromádce několika prospektů ležel jakýsi kulturní magazín na hlazeném papíře, na jehož barevné titulní stránce se usmívala pro nás naprosto neznámá tvář. Felipé postával u stolu, a když viděl naše tápání, rychle přispěchal s vysvětlením: "To je Michail Kakojannis, prý jste si včera o něm povídaly s Maríí. Chtěla, abyste si ten výtisk vzaly."
Nic nenamítáme, i když je nám jasné, že si v časopise moc nepočteme. Tohle řecké písmo s dvaadvaceti písmeny, za jehož počátky bychom musely jít někam až do jedenáctého století před Kristem, je pro nás opravdu hlavolam. Prý ho tehdy, před více než třemi tisícovkami let, Řekové převzali od Féničanů a pět nepotřebných souhlásek nahradili samohláskami.
Felipé nad tím shovívavě vrtí hlavou - možná to tak historici vysvětlují, ale co když to bylo opačně? Vždyť Řekové mluví nejstarší významnou řečí v Evropě, proč by se tedy měli po někom opičit s písmem? A jazyk nazývaný katarevúza se tu jako úřední a vyučovací řeč na středních a vysokých školách (mimochodem gramatikou v řadě věcí podobný češtině) udržel až do roku 1975, kdy jej nahradila novější forma - dimotiká či dimotikí, jejíž základy byly opět vzaty z hovorového jazyka. A pak - řečtinu zvládnou opravdu inteligentní lidé, schválně to zkuste…
Zkoušíme po něm opakovat slova, která předříkává, a Felipé se společně s Potúlou našim pokusům srdečně směje a trpělivě nás opravuje. Po chvíli je nám jasné, že nestačí jen se nabiflovat slovíčka, nakonec i těch pár, která jsme si vypsaly z bedekru, vyslovujeme špatně. Důležitý je i přízvuk a měly jsme pocit, že i délka samohlásek má tady několik forem. Ostatně i v Řecku fungují různé dialekty stejně jako u nás, a to pak jste úplně vedle. Vzpomněla jsem si přitom na Lídu, která se řecky domluví, což při jejích opakovaných pobytech v zemi nesporně bylo potřeba, jak nám o tomhle jazyce řekla: Zpočátku se vám bude ta řeč zdát ostrá a možná taky mírně štěkavá, ale po čase zjistíte, že je melodická a vlastně i malebná, že je tak trochu jako zvláštní hrdelní zpěv…
Měla absolutní pravdu, nicméně v jazykové výuce jsme příliš nepokročily. Oplátkou potrápíme našeho pobaveného učitele několika českými slovíčky a zvlášť pro něj vybíráme slovní lahůdky s hláskou ř, jako třeba řeřicha nebo řízek. Potúla se směje stejně srdečně jako předtím nám. A Felipé nakonec zvedá ruce v jednoznačném gestu, že náš souboj vzdává.
Usmířeni usedáme všichni tři ke stolu - Felipé už na studiích podlehl středoevropským manýrům, a to nejen ve formě vydatné snídaně. Vedle buclatých keramických hrnků stojí džbán s mlékem - mám smůlu, mléko nepiji už od mateřské školky, ale Zuzana je touto lákavou nabídkou potěšená. Potúla tedy přede mne staví konvici s voňavým bylinkovým čajem, který Řekové upřednostňují třeba před čajem černým, a ostýchavě sklízí mou slovní vděčnost. Vedle nakrájené zeleniny, chleba a zbytků včerejšího sýra leží na stole kulatá papírová krabička.
Barevný obrázek na jejím obalu mi připadá nějak povědomý. Zvedám zvědavě krabičku a do očí mě udeří - Veselá kráva. Ještě, že tu není María, ta by si jistě dovedla přečíst můj následující pohled. Vzápětí se ale zachmuřím sama nad sebou, nad svojí naivní nepoučitelností. Copak jsem se s podobným jevem nesetkala i v severní Africe, v Austrálii, všude v Evropě, o Americe a Kanadě ani nemluvě? Prsty globalizace jsou čím dál tím delší a proč by se měly vyhnout právě Řecku, které je v Evropské unii už od roku 1981?
Snažím se spolknout své rozčarování a zvedám plátěný ubrousek na velké majolikové míse. Kapsičky z lístkového těsta navnadí mé chutě nasladko, ale už při prvním kousnutí je mi jasné, že jsem se zase spletla. Jsou plněné kořeněným špenátovým protlakem, ale nechutná to opravdu špatně. A výborné byly i ty, které nám Potúla zabalila s sebou na cestu - jejich náplň tvořil vlahý tvarohovitý sýr.
Rozloučení proběhlo rychle. Potúla, které jsme daly do kapsy zástěry několik drobných suvenýrů, nám podala ruku a utekla dovnitř domu. Vyměnily jsme si se Zuzanou udivený pohled a Felipé naznačil prstem po tváři stopy slz - Potúla pláče. Když vyjíždíme ze zahrady, zahlédnu za oknem Potúlin obličej a mávající ruku. Oplatím jí stejným gestem - je to tichá tečka za naší první řeckou kapitolkou.
Potúla a její sestry mohou být klidné, jak včera pyšně prohlásil jejich otec. Pro všechny tři své dcery má totiž již priku zajištěnou. Děvčata se jen cudně a spokojeně usmívala do talířů a naši otázku, co to ta prika vlastně je, nechávala viset ve vzduchu.
"Něco jako věno," chopil se vysvětlení ochotný Felipé, "ale věno ze zákona. Ten byl sice už zrušen, ale v hodně rodinách jej uznávají a dodržují dál. Hlavně na venkově" Vybavilo se mi Lídino povídání o tom, jak ve vesnici, kde trávila delší čas, bylo věno takřka věcí cti. Před svatbou vystavovala nevěstina rodina její výbavu ve svátečním pokoji a lidé ze vsi ji chodili okukovat, obdivovat nebo kritizovat. A po svatbě pak přenesli nebo převezli všechny ty věci do domu ženicha.
Felipé vysvětluje, že taková prika zahrnuje především bydlení - když ne přímo dům, tak alespoň byt. A nemusí na něj šetřit jen hlava rodiny, ale i dívky samy. Starší dvě dcery našich hostitelů už svou trochou do mlýna vlastní budoucnosti také přispěly - vždyť vydělávají. Maríin byt v Kozáni se už dokonce staví… Takový dům či byt zůstává ženiným vlastnictvím i v manželství nebo při případném rozvodu či ztrátě manžela. Rozvod už ani tady není až takovou výjimkou a tragédií jako kdysi a už nějakou dobu neplatí, že vina rozchodu je zásadně na straně ženy. Dnes dostane žena do opatrování děti, zpátky své věno a alespoň malou finanční podporu. Ovšem o svém případném novém partnerovi už zase žena většinou až tak sama nerozhoduje.
Emancipační pokrok se nezastavil ani v Řecku, i když ne vždy je naplňován. Zákon z roku 1982 dokonce říká, že vést domácnost nepatří výhradně k povinnostem ženy, ale zkuste se oprostit od staletých zvyklostí… Řečtí muži vesměs ženské práce odmítají. Nakonec ani u nás nemusíme pro podobné příklady zase tak daleko. Jiný zákon pak v Řecku zrovnoprávnil církevní a civilní sňatky, ale stejně naprostá většina párů zpečeťuje svůj svazek i nadále spíše v kostele.
Mužovým věnem je pak pro změnu vzdělání a výnosné zaměstnání nebo polnosti, aby uživil rodinu. Docela praktické, že? A ještě jedna osoba hraje prý při svatbě velice důležitou roli, a tou je svědek, který tím získává něco jako čestné členství v rodině – se všemi závazky a právy. On podporuje mladou rodinu, novomanželský pár zase v případě potřeby jeho. K těmto neprůstřelným a přetrvávajícím rodinným vazbám se ještě nejednou vrátíme – fungují jako malá, legální mafie, včetně dohazování zakázek, hostů, pracovních míst i případné politické a volební podpory. Podobnou funkci přebírá i kmotr dítěte při křtu, v postatě jako by nad ním převzal protektorát s celoživotním závazkem. Proto si otcové snaží hledat většinou kmotry vlivné a pokud možno co nejsolventnější.
Jen málokde se lze setkat s takovým fenoménem soudržnosti velké rodiny jako v Řecku. A tenhle systém nedokázalo rozbít ani několik vln emigrace. Také v nových působištích se řecké rodiny drží pohromadě a dál udržují své zvyky a tradice – dokladem toho jsou řecké čtvrti nebo komunity v amerických, kanadských nebo australských městech, ale i v Německu a jinde v Evropě.
Ovšem i tyto pevně sevřené kruhy na některých místech povolují a otevírají se. Zatímco v minulosti byla žena, která si vzala cizince, naprostou výjimkou, dneska už tohle tvrzení zdaleka neplatí.
Felipé nás ale dlouho na pospas našim myšlenkám nenechává. Zdá se, že se na nás připravoval, protože hned začíná otázkou, jestli známe hlavní řecké bohy. Ale Zeus jako stvořitel bohů i lidí a jeho žárlivá choť Héra ho jako odpověď neuspokojují. "A co ti další důležití – je jich ještě mnohem víc…" říká s pýchou, jako by je sám všechny vytvořil. Zvládneme ještě Poseidona, vzpomeneme si na kulhavého Hefaista, Afroditu a Athénu, vybaví se nám Áres, Apollon, také Dionýsos, po troše tápání přidáváme Háda a jsme v koncích. Chvíli se polohlasem dohadujeme nad jmény, která jsou však jen latinským přepisem bohů starých Římanů, kteří je ochotně převzali od Řeků a s hrdostí sobě vlastní je považovali za své. "A co Demeter – bohyně plodnosti, Artemis – bohyně lovu, Eros, Asklepios, posel bohů Hermes…" sype ze sebe s nadšením Felipé a my musíme uznat, že všechny tyhle dámy a pány také známe, jen jsme si prostě nemohly vzpomenout. My jako katolíci máme problémy s jedním jediným bohem, natožpak s tolika a ještě tak rozmarnými…
"To je historie a krásná tradice, ale jinak máme také jen jednoho boha – většina Řeků, asi tak osmadevadesát procent, se totiž hlásí k ortodoxnímu pravoslavnému křesťanství, akorát v Thrákii jsou islamisté. Jenomže my svoje náboženství, které je dost odlišné od ostatních křesťanských věrouk, nebereme tak laxně jako vy ve střední Evropě." Najednou se nám zdálo, že s námi v autě sedí úplně jiný Felipé než ten rozverný ukecaný kluk, který s námi strávil už řádku hodin.
"A v čem jste odlišní?" Zuzanina otázka měla odlehčit mírně houstnoucí atmosféru, ale nezdálo se, že by splnila účel.
"Je to složitá otázka. Vlastně vycházíme z učení prvních křesťanů a apoštolů, všechny ty reformy a nové téze jsou už jen výmysly lidí. Týká se to třeba jedinečnosti Ducha svatého ve vztahu k Bohu, také odlišného nazírání na osobu Panny Marie nebo na formu křtu. U nás se například dítě křtí až později, třeba v roce, a při křtu se musí do vody ponořit celé… Když se v Řecku něco slaví, vždycky to začíná v kostele. Kostel je pro nás víc než jen svatostánek, je naším místem setkávání a symbolem společenství, do kterého patříme… V našich kostelích nejsou sochy ani zpovědnice a taky se křižujeme jenom třemi prsty…" zdálo se, že se Felipé pěkně rozohnil a že mu pomalu docházejí argumenty.
Trochu v rozpacích přestanu zírat na zrudlého Felipa a zabořím pohled do okolní krajiny, kterou projíždíme. Mezi šťavnatou zelení a pestrými koberci květin zahlédnu poblíž zajímavou bílou stavbičku. Zuzana brzdí a společně si jdeme zajímavost, o níž se domníváme, že je to malý kostelík, prohlédnout. Uvnitř je sice svatý obraz a kytky, ale kostel to není – spíš něco jako naše kaplička. Ikonostázia – pod tohle označení patří všechny podobné stavby se svatým obrazem uvnitř – kapličky, boží muka… Většinou jsou ozdobené květinami, častý je obraz Panny Marie, který Řekové označují jedním slovem panagia, a večer v nich hoří olejové lampičky, které zapalují vesměs starší ženy. Ale i muži respektují tyto církevní připomínky pokřižováním, a to i třeba za volantem auta, který na nezbytnou chvíli pro provedení tohoto úkonu s klidem pustí.
Když jsme se vracely k vozu, potkaly jsme kněze v dlouhém černém rouchu, s mohutným plnovousem a vzadu mu zpod speciální čapky vykukoval dlouhý cop. Impozantní a pro nás nepochybně zvláštní postava, pro Řeky každodenní všední obrázek. Za popem kráčela postarší žena a několik dětí, mezi nimiž poskakoval velký bílý pes.
"To je ortodoxní kněz?" zeptala jsem se Felipa, který trochu vzdorovitě a trochu vyčkávavě postával u našeho zaprášeného autíčka.
"Ano, papas se svou ženou, které se říká papadia, a jejich dětmi."
"Vaši kněží se smějí ženit," ptám se, protože jsem se do téhle chvíle domnívala, že právě zástupci ortodoxní církve dodržují přísný celibát.
"Jistě, ale ještě před vysvěcením. Je to běžné a mívají obvykle hodně dětí," culí se už zase Felipé. "Nakonec si to mohou dovolit, platí je stát – tedy ty kněze. Církev vlastní rozsáhlé polnosti, ale dost z nich také neobhospodařuje – kde by se na to vzaly pracovní síly. A asi sto třicet tisíc hektarů nechala připsat státu, a ten za to financuje duchovní ze státní pokladny."
Raději jsme kontroverzní diskusní téma opustily, i když jsem měla ještě řadu otázek ke zodpovězení, ale nechtěly jsme už Felipa dráždit. Jsou to nesmírně citlivé záležitosti. Později se nám poštěstilo zúčastnit se několikrát bohoslužby v řeckém kostele, kam jsme byly pozvány. Mše byla šíleně dlouhá a v postupu liturgického obřadu jsme se vůbec neorientovaly. Zato kostelní zpěv, především mužský, byl úchvatným zážitkem. Poprvé jsme tam vydržely přes hodinu, ale nebyly jsme vůbec jediné, kdo odcházel. Lidé v průběhu bohoslužby běžně migrovali sem a tam, dokonce si spolu povídali a určitě ne nehlasným šeptem, uprostřed běhaly děti… Vybavila se mi historka vyprávěná Lídinou kamarádkou Olinou, jak kostelník uprostřed slavnostní velikonoční mše naprosto suverénně vyměňoval nějakou chybnou žárovku či co a jak mu po skončení práce ostatní zatleskali. A náš hrdina ještě cestou vyprávěl na všechny strany, co to bylo za závadu a co musel pro její odstranění udělat. Kněze u oltáře to prý vůbec nevykolejilo. Inu, nejen jiná země, jiný mrav, ale i jiná církev, jiné rituály. Když mám být upřímná, vůbec mi to nepřipadalo jako rouhání, spíš takové víc samozřejmě lidské…
Vzpomněla jsem si při té příležitosti, jak jsem v jedné knize o Řecku četla podrobný popis formalit při křtu dítěte, který se odehrává v teplých měsících roku – většinou v létě. Jak musí být křtěné dítě nejdříve celé potřeno olivovým olejem a nesmí se vynechat ani jediné místečko na těle, jinak by mělo zaděláno na pořádný průšvih v dalším životě. Stejně tak nesmí ani kapka tohoto oleje ukápnout na podlahu nebo na botu, to by také bylo neštěstím pro křtěnce. Proto jsou na zemi rozprostřeny bílé šátky. Už si ale nevzpomínám, co by v opačném případě dítěti hrozilo. A do té vody, o níž se zmiňoval rozohněný Felipé, musí být ponořeno dokonce třikrát. A ještě něco – ta voda po koupeli novokřtěnce se musí vylít buď do speciálně vykopané jámy, anebo do moře – aby odnesla všechno špatné pryč. Nějak mi to začalo připomínat různé pseudoorientální léčitelské metody. Ale zřejmě to má jiné, hlubší důvody, které se postupem času vytrácely. Nejdůležitější osobou u křtu kromě dítěte je ovšem kmotr, čili kumbaros, nebo kmotra – kumbára. Ti by měli pokřtěné dítě pak obdarovat něčím ze zlata, což je symbolem stálosti. A rodiče doma zatím připravují hostinu, protože jídlo a pití je vždycky zákonitým vyvrcholením každé slavnostní události.
Když už je řeč o náboženství, nedá mi to, abych se nezmínila o ikonách. Byla jsem přesvědčená, že tyto speciální obrázky svatých lze najít, jak jinak, pouze v kostelích, případně v muzeích. Ale setkávaly jsme se s nimi v průběhu našeho pobytu takřka všude. Řekové je měli vyvěšené v restauracích, kafenionech, obchodech, v autobusech, doma v bytech a dokonce i ve svých osobních autech. Všimla jsem si, že tyhle obrázky svatých požívají u nich velké úcty, líbají je, ohlazují a zdobí. V kostelích jsou ozdobeny zlatem a jinými šperky, dokonce hodinkami, závěsy… Nezřídka i stříbrnými odlitky ve tvaru nohy, ruky, ledviny, srdce – ty se dají běžně koupit a pověsit k obrázku toho svého svatého, který se postará, aby bolest či problém zmizely, nebo se alespoň zmírnily. Podobné artefakty se dávají i dětem pod polštář se stejnou nadějí. Hodně jsme o tom všem slyšely vyprávět, ale nejvíc jsme se o této řecké zvláštnosti dozvěděly pak od jednoho příjemného malíře ikon v Thessalonikách nad džbánkem pryskyřicí vonící bílé retsiny. Byl to vzdělaný muž, který o ikonách věděl snad úplně všechno.
Vysvětloval nám, že ono pozorované uctívání, které nám příliš racionálním Středoevropanům možná připadá trochu k smíchu, nepatří obrázku samotnému, ale světci, který je na něm zpodobněn, což je logické. Díky ikoně vchází vymalovaný světec tam, kde ho chceme mít. Stává se členem rodiny, hostem u stolu, společníkem na cestách, partnerem v obchodě… Prostě je s vámi.
Když ikonista zjistil, že má přítelkyně je absolventkou výtvarné keramické školy, rozpovídal se i o své práci. V podstatě nazval své výtvarné snažení řemeslem, protože na malíři ikon se prý nepožaduje žádný osobitý a originální tvůrčí přístup, ani fantazie či malířský rukopis – spíše naopak. Musí se při malbě řídit starými a stále platnými pravidly ještě z byzantských dob někdy z osmého až devátého století. Tradice, která tehdy vznikla, má na svědomí, že si jsou všechny ikony jednotlivých svatých hodně podobné, bez rozdílu, vznikly-li dnes, anebo před několika staletími.
Myslela jsem si, že podobný účel jako ikona má i řetízek podobný růženci, který je vidět zejména u starších mužů na venkově a v malých městečkách. Říkají mu komboloi. Ale slouží jen pro bezmyšlenkovité zaměstnání rukou při odpočinku, jeho přebírání nemá žádné náboženské pozadí a už vůbec se při něm neříkají modlitby. Prý má tenhle zvyk muslimskou minulost, ale i tak mi uniká jeho smysl.
"A proč by mělo mít všechno nějaký smysl?" řekl tenkrát nad sklenkou lahodné retsiny, která se tady prodává na kila, nikoliv na litry, řecký Rembrandt a usmíval se zasněně do houstnoucího šera. Přitakaly jsme mu – proč vlastně by mělo?
Královna oliva
Snažíme se využít denního světla, protože v Řecku (kde časový posun směrem zpět činí pouhou hodinu) jsou sice ve srovnání s našimi poměry dny v zimě delší, ale na druhou stranu letní dny naopak zase kratší než ty naše s příjemným pozvolným stmíváním. V době počátku naší cesty vstávalo sluníčko až někdy kolem sedmé, což je pro nás spíš syndrom podzimního času.
Probíráme s Felipém rozdílnosti v našich zemích a zákonitě se dostáváme na národní mentalitu a od ní už je jen krůček k politice, a to není právě klidná debata. Slovíčkem rusfetti ospravedlňuje Felipé různé úplatky a protekcionalismus na všech úrovních, které k Řecku neodmyslitelně náleží a které tady nepředstavují nic nepatřičného. Zdá se, že rusfetti je něco, co legalizuje podplácení třeba i ve sféře komunální politiky. Například zájemci o jistý post ve společenském nebo politickém světě se snaží o to, aby si naklonili co největší počet lidí, kteří jim mohou dát svůj hlas při rozhodování. A co je lepším argumentem takových úmyslů než poskytnutí nějaké protislužby, slibu anebo hmotného dárku? A jaká příležitost je pak pro takové formy opodstatněných darů nejlepší? Samozřejmě kmotrovství při křtech nebo pozice svědka při svatbách. A tak si takoví kandidáti na určitou funkci zavazují své voliče a "kmotrují a svědčí" jako na běžícím pásu. V podstatě jsou to stejné výlohy jako třeba na volební kampaň, ale pomohou konkrétním osobám, nerozplynou se v nepřehlednu, v samoúčelných gestech, tvrdí Felipé. Možná má pravdu. A že se slíbí nějaké místo úředníka, povolení ke stavbě nebo k živnosti? Proč ne – to také není nic špatného, usmívá se Felipé. Jistě, až na to, že pak třeba státní aparát bují jako kopřivy na smetišti. A to je jeden z problémů Řecka.
Naši diskusi, která zase začíná nabírat otáčky, zarazí prudké zabrzdění. Zuzana si odepíná pás a vystupuje z auta. Shýbá se před kola vozu a něco zdvíhá. "Želva," prohodí s despektem Felipé, "takových ještě uvidíte a taky třeba i bahenních. To není žádná velká vzácnost, stejně jako třeba hadi nebo štíři." Při těch slovech obě zpozorníme. Zuzana má panický strach z hadů, mně se zase víc, než je zdrávo, protiví tahle hmyzí havěť jako štíři a pavouci.
Felipé se pobaveně směje: "Ale nemusíte se bát, nejsou jedovatí ani nebezpeční, to takoví medvědi nebo vlci…" Zuzana přenesla želvu, která jí leknutím pomočila rukáv, přes silnici a položila ji do trávy. V autě pak při vzpomínce na Lídino někdejší vyprávění navazuje na Felipovu poslední větu: "No jo, vlci, medvědi – to bylo kdysi, ale teď?"
"Tady na severovýchodě jsou ještě i pralesy a pořád tam ještě žijí vlci a hnědí medvědi… Ostatně u vás na Slovensku taky…" Felipé včas zaregistruje, že se obě nadechujeme, abychom mu vyvrátily slova o Slovensku. "Já vím, že už Slovensko k vám nepatří, ale je to jen kousek od vás…" Na to se nedá už nic namítat. A asi má pravdu i v tom, že by téhle zvěře včetně srnčího, jelenů a divočáků bylo v Řecku mnohem víc, kdyby ji neredukovali vášniví lovci. A to někdy i poměrně dost nekontrolovaně. Otázka je, jestli je to dobře, nebo špatně.
Asi špatně, když musely být zřízeny přírodní rezervace, jako například Olymp v Makedonii či Vikos-Aoos v Epeiru a řada dalších, a ochranáři bojují i o jiné lokality jako třeba o bažiny kolem řek Evros a Nestos, kde je spousta nejen vzácných živočichů, ale i rostlin. A zřejmě se jim to daří, protože později jsme měly štěstí nejen na čápy, volavky, ale i na exotické pelikány a elegantní plameňáky. Zato se zážitkovou trofejí, v níž by figurovali populární delfíni, jsme bohužel na rozdíl od řady šťastnějších návštěvníků z Řecka neodjely. A asi jsme nebyly jediné. Možná to byla jen smůla, možná za to může i nepříliš citlivý sportovní rybolov s harpunami a slyšely jsme pak na pobřeží i zkazky o drastickém lovení s dynamitem. Nepochybně svůj podíl na stále častější delfíní absenci má i mohutnící turismus. Ale i tak je na trhu a v restauracích ryb neuvěřitelné množství. Otázce, kolik jich pak ještě zůstává v mořích, se všichni s nadhledem smějí. Snad to tedy nebude ještě tak zoufalé…
Líbí se nám blahovičníky podél silnice a rozplýváme se nad opunciemi, které jsou pro nás obdobně jako agáve romantickým symbolem jižních krajin, ale Felipé zrovna nadšením neoplývá. "To je náplava, tyhle stromy sem byly zavlečeny teprve před pár stoletími, ale pokud k Řecku něco patří, tak je to makchie."
"Co je to makchie?" ptáme se téměř unisono v představě nějakého zvláštního stromu. "Tohle," ukazuje Felipé na neproniknutelný křovinatý porost. Podle brožury o řecké flóře, jak jsem si vzápětí nalistovala, se nejedná jenom o jeden druh keře, ale je to taková zajímavá směska. A do ní se počítá třeba vavřín, kručinka, dub cesmínový a kermesový, což jsme nikdy předtím neslyšely, ale i různé byliny. Nejzajímavější z tohohle mixu je ale asi pistácie lentišková, z jejíž pryskyřice se prý vyrábí mastix, a ten je zase potřeba při výrobě mastiky. A tuhle lihovinu znají určitě i ti, kteří Řecko nikdy nenavštívili. A jiná pryskyřice, tentokrát z borovice halepské, má na svědomí zvláštní nedefinovatelnou chuť řeckých vín, která se s ní ochucují. Původně sice byla používána na vysmolování sudů, ale když Řekové zjistili, že dává vínu zvláštní specifickou chuť, začali ji do vína přidávat schválně. A aby toho nebylo málo, tak probíraná makchie se ve vyšších výškách, kde se zřejmě mění i její složení, jmenuje pro změnu frygana.
O spoustě z těchhle rostlin jsme nikdy předtím neslyšely, stejně jako o těch, které se nikde jinde na světě nevyskytují a jejichž názvy na nás Felipé chrlil z brožurky o řecké přírodě, kterou nám darovala María. Stejně jsme neznaly jejich české ekvivalenty. Ujišťoval nás, že máme šanci vidět i nádheru rozkvetlých pomerančovníků a citroníků na peloponéských plantážích. A nemýlil se ani v tom, že skutečnost daleko předčila barevné obrázky z prospektů, kterými nás v téhle chvíli častoval. Ještě chvíli mluvíme o oleandrech, fíkovnících, platanech, moruších, meruňkách, ale také o tabáku, bavlně, o pšeničných polích a vinicích, což všechno na řeckém území najdete. Intenzivnější zemědělství lze vystopovat v několika málo úrodných rovinách, ale daleko více v malých údolích pod slunečnými kamenitými svahy. Na mnohých místech byl v průběhu času kvůli pastvinám pro rozrůstající se stáda ovcí vykácen původní les, což také není právě velké plus pro řeckou přírodu, která je typická vysokými pohořími a téměř všudypřítomným jižním mořem. Vlastně nejvzdálenější místa od mořského pobřeží jsou na řeckém území daleko maximálně sto čtyřicet kilometrů.
"Královnou Řecka je ovšem oliva," dodává Felipé nekompromisně – možná to někde vyčetl, ale nepochybně se opírá o realitu. S olivami se v Řecku pak setkáváme doslova na každém kroku. Jak by ne, když je zde asi sto dvacet sedm miliónů olivovníků. A využívá se z nich i dříví při sezónním topení v kamínkách s dlouhými rourami nebo v dzaki, což je něco hodně podobného jednoduchému krbu. Olivový olej i olivy různých druhů jsou prostě neodmyslitelnou a hlavně každodenní součástí řeckého jídelníčku. Možná, že právě tenhle fakt násobený také příznivými účinky rybího masa a spoustou zeleniny, nepochybně i v součtu s řeckou letorou, je důvodem vyšší průměrné délky života, než je tomu u nás, ale i v některých vyspělých okolních zemích, jako je třeba Německo. Muži se zde dožívají v průměru 74 let, ženy 80 roků. A to navzdory skutečnosti, že zdejší lékařská péče, zejména pak na venkově, kde připadá na sto tisíc obyvatel necelá stovka lékařů, nemá právě nejvyšší úroveň. Víc než polovina řeckých lékařů pak působí v Athénách. I když po studiích si každý adept medicíny musí odsloužit určitou povinnou dobu někde v regionech a na venkově, kam jsou posíláni.
Ale vraťme se ke stříbřitě zeleným a na existenční podmínky nenáročným olivovníkům, které rostou všude, kde je to jen trochu možné. Hranici jejich výskytu by logicky měla vytvářet místa, kde teploty pravidelně klesají pod nulu – oliva totiž mráz nesnáší. Ovšem ani v ráji oliv není slunce bez stínu. Problém, který dělá jejich pěstitelům velkou starost, se vejde mezi palec a ukazováček. Jmenuje se dacus oleae a je to moucha, která si umanula klást svá vajíčka do plodů oliv, které nabodává. Larvy, které se potom vylíhnou, vysají z dužiny veškerý olej a oliva je vlastně už na nic. A tahle malá moucha dokázala zburcovat i státní aparát, který se nyní stará o pravidelné letecké postřiky proti škodlivé bzučivce. Pěstitelé rádi zaplatí nějaké to procento ze zisku za poskytovanou službu, než přijít o všechno.
Díky povídání jsme ani nezaznamenaly, jak čas utíká, ale upozornily nás na to sílící sluneční paprsky, které z autíčka bez klimatizace udělaly tepelnou konzervu. Řecké slunce je jiné než to naše – neumím to definovat, ale prostě je jiné. Plné zvláštního jasu a chvění, mírně nasládlé s vůní větru…
"Zastavíme někde, něco pojíme a odpočineme si," navrhla Zuzana a já se ponořila do podrobné mapy, abych vyhlédla nějaké příhodné místečko. Ale jako vždy převzal kormidlo Felipé: "Jsme jen pár kilometrů od místa, kde teď bydlí můj kmotr, je to kousek za Kastanéou. Určitě by byl rád, kdybychom ho navštívili." My si tím tedy tak jisté nebyly, ale Felipé uměl přesvědčit, stejně jako horko, pod kterým jsme malátněly stále víc. A úhledný bílý domeček obklopený zelení byl příjemnou oázou stínu a srdečnost starého pána pak tím nejpádnějším argumentem.
Umělci historické oblasti prácheňské na planetární digitální scéně