Země klášterů, úsměvů a bílých slonů
Thajsko, někdejší Siam, nazývané královstvím bílého slona, je zemí klášterů, Buddhů, motorek a – úsměvů. Thajci se usmívají stále – když je míjíte na chodníku, když se s nimi mačkáte v našlápnutém autobusu i když vaše snaha se s nimi domluvit vychází naprázdno…
Objevení Thajska pro masovou turistiku znamenalo pro tuto zemi obrovskou expanzi amerického a evropského životního stylu, který dynamicky se rozvíjející hospodářství ochotně přejímalo. Bohužel někdy na škodu asijskému koloritu, který se pod nánosem všech těch coca-col, pepsi-col, McďDonaldů, pizzy, džínsů a dalších vymožeností cizího vzdáleného světa začíná, zejména ve městech, pomalu vytrácet. Říši svobodných, což Thajsko vlastně v překladu znamená, tak nedobyli válečníci, ale obdobně jako jinde ve světě se to daří ekonomice.
Většina návštěvníků, díky leteckému spojení, začíná a končí svou cestu v hlavním městě Bangkoku, kde žije asi sedm a půl z celkových více než 61 miliónů obyvatel. Ovšem příliv turistů, kterých každoročně do Thajska směřuje okolo šesti, sedmi miliónů, a migrace lidí ze sousedních států sloupec těchto čísel neustále drží v pohybu směrem nahoru.
A Bangkok je tak trochu svět sám pro sebe. Moderní výškové budovy v protikladu k opuštěným zdevastovaným skladištím a rozpadajícím se betonovým stavbám, kontrast nepředstavitelné nádhery chrámových komplexů a paláců k ubohým chatrčím třeba s udusanou hlínou místo podlahy jen pár metrů od rušných městských tříd. Právě z takových uzounkých slumových uliček bez kanalizace, kde se vaří a žije spíše na ulici nežli v jediné místnosti pro celou rodinu, vyjíždějí každé ráno tisíce kol anebo motorek s pojízdnými stánky.
Stánky s potravinami a drobným suvenýrovým nebo textilním zbožím najdete doslova všude. Na stovkách tržnic, na rušných třídách i v zastrčených neosvětlených uličkách, kde se zákazníci mohou rekrutovat vysloveně jen ze sousedů prodavače. Někdy to skutečně vypadá, že stánkaři vaří navzájem jeden pro druhého. Tradičním nádobím jsou veliké, mělce trychtýřovité pánve, které u nás známe pod názvem wok, anebo kovová mřížka nad ohništěm, na níž se opékají kousky masa na špejlích, ryby, banány, ale i třeba žáby nebo jiné exotické krmě. Nabídnout si můžete kromě toho také upražené červy, kobylky či brouky od drobných zástupců hmyzí říše až po urostlé pěticentimetrové exempláře.
Stánkaři si nedělají starosti s tím, zda nezasahují do jízdní dráhy, ani s odpadky či hygienou, někdy prodávají přímo na zemi. Českému hygienikovi by vstávaly vlasy hrůzou a patrně by při bližším zjištění běžných podmínek prodeje jídel a ovoce v malých restauracích, jídelnách a stáncích zděšením omdlel. Odpadkové koše jsou luxusem, který se objevuje jen sporadicky na hlavních třídách a některých veřejných prostranstvích. Mezi stánky nebo přímo u nich se potuluje a polehává spousta toulavých psů a koček, kteří nepatří nikomu, ale také je nikdo v souladu s buddhistickou vírou neodhání, i když jsou někteří zmrzačení anebo i prašiví.
Potraviny a hotová jídla berou prodavači běžně do ruky, nikoho z nich nenapadne, že je to prohřešek proti hygienickým zásadám. Do surovin i potravinářských výrobků praží slunce, sedá na ně neustále vířený prach, dýchají na ně kolemjdoucí, nádoby se vymývají rovnou na ulici nebo v plastových kbelících, tekoucí voda je pro stánkaře samozřejmě těžko dostupná. A při servírování nastupují jednorázové plastové tácky, misky, lžičky či igelitové sáčky. Ale přesto taková palačinka s banánem, smažené nudle s bambusovými výhonky anebo okrájený ananas chutnají výborně.
Zato odpůrci nikotinu by měli radost – jen málokterý z Thajců kouří, ale zato se zde v některých oblastech holduje žvýkání betelu, který barví zuby dohněda a přes vysoké tresty se nepodařilo ještě zcela vymýtit kouření opia. Hlavně na severu země, který byl velkým producentem surového opia.
Bangkokské ulice jsou doslova řekami pohybujících se aut, mezi nimiž se šikovně proplétají motorky, motorizované rikši nazývané tuk-tuk a naložená jízdní kola. Dopravní zácpy jsou každodenní samozřejmostí, ale přes velké časové ztráty se nikdo nerozčiluje – trpělivost totiž patří k dalším příjemným vlastnostem Thajců.
Motorky předjíždějí zleva i zprava, dokážou bez úhony prokličkovat změtí vozidel, vmáčknout se i do půlmetrové mezerky mezi dvěma autobusy. A co víc, na jedné motorce se vezou běžně tři osoby, výjimkou není ani čtyř nebo pětičlenná rodinka včetně maličkých dětí na jednom vozidle – většinou maloobsahovém motocyklu.
Auta, motorky a rikši se prodírají davy lidí i v takových místech, která by se dala označit jako pěší zóna. Například na Khao Sanu, bangkokské rušné třídě plné obchodů, restaurací, diskoték, hostelů a nepřeberných stánků. Soustřeďují se zde především backpackers, neboli batůžkáři – mladí lidé z celého světa cestující s batohem na zádech. Tady se za necelé dva dolary vyspíte v některém z guesthousů, jeden bath (necelá koruna) je sazba za jednu minutu na internetu, který najdete na každém kroku, za deset bathů pořídíte misku smažených nudlí, opečené maso na špejli či igelitový sáček s naporcovaným šťavnatým ananasem, papájou nebo melounem.
Pouze v sobotu a v neděli funguje – zato ale nonstop – Chatuchak, největší bleší trh v Thajsku, kde dostanete snad opravdu všechno včetně živých psů, rybiček nebo varanů. Ale magnetem pro turisty jsou především věhlasné historické památky, kterých má hlavní město nepřeberné množství. Především takzvaných watů, což jsou vlastně chrámové a klášterní komplexy. Nevím, kolik ze 30 000 watů připadá přímo na Bangkok, ale vsadím se, že to bude slušné procento. Rozhodně alespoň mezi těmi nejkrásnějšími a nejznámějšími.
Jen málokdo si nechá ujít skvostný komplex královského paláce s obdivuhodnými, každý rok znovu přizlacovanými stavbami uzavřenými za bílými zubatými zdmi, kde se Evropan cítí doslova jako v pohádce. Smaragdový Buddha, který je uložen v nádherném královském chrámu Wat Phra Keo, je nejuctívanější thajskou buddhistickou soškou. Mne osobně však v porovnání s ostatními historickými skvosty poněkud zklamal. Jednak z něho moc vidět není, protože měří jen 75 centimetrů a je od diváka poměrně dost vzdálen, navíc je oblékán do různých rouch obdobně jako Pražské Jezulátko, jednak není ze smaragdu, po němž dostal jen jméno, ale z nefritu. Wat Arun, chrám ranních červánků, je vidět na dálku díky jeho 79 metrů vysoké věži ve tvaru prangu (kukuřičného klasu) zdobeného porcelánem a barevnými sklíčky.
Přímo trestuhodné by bylo vynechat na této pouti Wat Pho, nejstarší bangkokský chrám, v němž je umístěn 15 metrů vysoký a 46 metrů dlouhý pozlacený ležící Buddha. Jeho sok v Kambodži má sice o 9 metrů více, ale bangkokský velikán má navíc obrovská chodidla vykládaná perletí s 118 symboly pro rozpoznání pravého Buddhy. Jiný Buddha, tentokrát z pravého zlata, je umístěn v malém chrámu Wat Traimit poblíž čínské čtvrti. Měří 3,5 metru a váží 5,5 tuny. A další smršť různě velkých Buddhů v rozličných pozicích vás čeká ve všech chrámech, ale i na ulicích a ve veřejných budovách. Za chvíli budete mít ze všech těch Buddhů, zlata a okázalé nádhery v hlavě doslova guláš.
Zchladit se můžete na některé z lodic, která vás ochotně zaveze do Thon Buri, jakýchsi bangkokských Benátek, kde stojí dřevěné chatrče i výstavné vily na kůlech nebo malých výspách břehu nad vodou. A na vodě se zde odehrává veškerý život, sem se dostává i domovní kanalizace a odpadky. Kdysi zde bývaly slavné plovoucí trhy, kde se obchodovalo z loďky do loďky, na nich se i vařilo a připravovalo jídlo. Třebaže doprava je stále odkázána větší měrou na vodu, tento stylový obchodní fenomén pomalu mizí a prezentuje se již jen jako turistická atrakce.
A k bangkokským atrakcím patří i Pat Pong – erotické centrum, kam směřují cesty turistů ve večerních hodinách. V dlouhé řadě go-go podniků s otevřenými předními stěnami podél tržiště je večerní non-stop vystupování pečlivě nalíčených dívenek v blýskavých plavečkách svíjejících se okolo tyčí na osvětlených molech započítáno do nadsazené ceny nápojů. Za zavřenými dveřmi pak jsou zařízení produkujícími takzvané erotic show, kde se člověk nepřestává divit, co všechno dokáží se svým vybavením od přírody místní umělkyně. Ve většině programů nechybí ani živá soulož – úsporně a systematicky naaranžovaná, bez chybného pohybu, takřka neosobní.
Pomalu ale nad tradicemi převažuje nový Bangkok s nadzemkou poeticky nazvanou Nebeská linka, s hustou sítí autobusů a tisíci taxíků, internetovými kavárničkami, nebo restaurací, kde číšníci jezdí na kolečkových bruslích a která se ještě před nedávnem chlubila titulem největší restaurace světa, moderními bankovními a úředními budovami a honosnými hotely…
Exotika s pěti kilogramy mosazi na krku
Thajsko a postižená část Asie vlnami tsunami zůstávají stále v popředí zájmu veřejnosti. Protože ale jejich hospodářství bylo z velké části postaveno na turismu, obnova začala právě u lokalit a služeb pro návštěvníky z celého světa.
Jedním z exotických lákadel naší thajské expedice z Bangkoku na sever a od barmských hranic zpět na jih ke kouzelné mořské scenérii byla možnost kontaktu s horskými kmeny tamějších obyvatel. Moje představa pohybující se v duchu cestopisů Hanzelky a Zikmunda však dostala pořádnou facku, nebo spíše facek několik.
Už na tržnicích větších měst se mezi stánky proplétají drobné snědé ženy v původních krojích horských menšin, v jejichž barvách převládá černá, červená nebo fialová a stříbrná barva našívaných kovových cetek. Nezřídka mají na zádech přivázané mimino, anebo je doprovází malé děti, což zejména ve večerních a nočních hodinách působí účinně na soucit potenciálních kupců. Nabízejí totiž různé vyráběné drobnosti, nejčastěji stříbrné šperky, vějíře či náramky z mušliček a jiných přírodních materiálů. Jejich neodbytnost nám vytahala z peněženek pěknou kopičku thajských mincí.
Jinde, například v centru tzv. zlatého trojúhelníku, proslulého jako místo největší produkce opia, kde se stýkají hranice Thajska, Barmy a Laosu, se nechávají za pár bathů s turisty fotografovat hlavně děti. Ale i na jiných místech, dnes již turisticky exponovaných, si příslušníci horských kmenů vydělávají tím, že statují před čočkami fotoaparátů a kamer.
Život mladší generace má však v nejednom případě už dvě tváře. Nahoře v horských vesnicích se podřizují původnímu stylu a tradicím, ale když se vydávají dolů do města, což je třeba několik hodin chůze, obléknou se do módních triček, džínů a nasadí si sluneční brýle – prostě začlení se. A mnozí natrvalo, bez pravidelných návratů. Není divu, je to tak mnohem pohodlnější a snazší.
V některých horských vesnicích se život skutečně zastavil ve středověku. Ubohé dřevěné chatrče na kůlech jsou rozeseté v neupraveném prašném svahu, jehož jílovitý povrch je díky slunci a větru ztvrdlý na kámen. V období dešťů se zase mění v klouzající bláto. Stavení, většinou o jediné místnosti s pár kousky nádobí a rohožemi, jsou plná škvír, kterými neuvěřitelně fičí. Zejména v noci, kdy teplota klesá někdy až k nule. Měli jsme možnost si to otestovat na vlastní kůži – ve dvou vesnicích jsme na našem několikadenním horském tripu přenocovali. Nedokázaly nás zahřát ani půjčené deky, ani naše slaboulinké spacáčky.
Nesmíme si představovat vesnici našeho typu, je to vždy jen shluk několika chýší, někdy ohraničených dá se říci přírodním živým plotem, který má být zřejmě ochranou před zvěří. V plotě ovšem nejsou žádná dvířka nebo vstupní branka, ale pouze jakási halabala stlučená dřevěná koza z několika kmínků, přes niž se přelézá. A ne právě snadno. Nedovedu si představit, jak se přes tuto zábranu drápe starý člověk, žena s dítětem na zádech anebo s košem prádla. A že tuhle překážkovou dráhu musí absolvovat několikrát denně, už třeba jen kvůli vodě, mytí nebo čištění zubů! Koupelnou je třeba potok vzdálený dvě stě metrů za obvodem osady. I toalety jsou zde zřejmě přírodní – ani se nám totiž nepodařilo zjistit, kam se vesničané se svou potřebou odebírají. Vaří se na otevřeném ohni, který se rozdělává zvláštní olejovitou dření stromů.
Děti, i když ve špinavém oblečení, se šmouhami v obličeji a nudlí u nosu, jsou stejně kouzelné jako všude jinde na světě. Zatímco jedno mělo v horkém dni na noze holinky, druhé pobíhalo v pěkně jetých klasických gumových žabkách a další byly bosé. Ostatně bez bot byla i řada tamějších žen a mužů. Ovšem gumové sandály, jimž se u nás svého času říkalo vietnamky, jsou trvalým zdejším hitem. Dokonce oba naši horští průvodci Ki a Nizorek v nich absolvovali celou túru v krkolomném terénu, který místy museli i prosekávat mačetou. Myslím, že mezi palcem a dalším prstem na nohách mají ztvrdlé mozoly, protože jinak by si při sestupu museli nohu v těchto exponovaných místech roztrhnout.
Mezi chýšemi volně pobíhají prasata, psi, slepice a jiná havěť a k večeru se vesnicí nese neuvěřitelná kakofonie zvuků – kvikotu, kdákání a štěkotu. Teprve krmení umlčí tento nežádoucí koncert. Noc přichází rychle a hvězdy jsou zde úžasné. Zdají se vám neobyčejně jasné, takřka na dosah ruky a je jich plná obloha od obzoru k obzoru.
Ale že dlouhé prsty evropského a amerického vlivu dosahují i sem, si můžete ověřit v podobě umělohmotných věder a škopíků, igelitových tašek a pytlíků poletujících mezi chýšemi anebo zubní pasty Colgate, která leží na schůdcích chýše. Také v písničkách, které nám Karenové v krojích v jedné z vesnic zpívali s kytarou u večerního ohýnku, najednou s úžasem poznáváte songy, které slýcháte od mladých křesťanů u nás. Jenom ta slova zněla poněkud nezvykle…
Půlmilionová menšina, kterou tvoří příslušníci horských kmenů Karenů, Hmongů či Akha, Yao, Lisu, Lahu, odvozuje svůj původ od kočovníků, které zavály na území Thajska různé historické události v sousedních říších – Tibetu, Číně, Barmě. Své vesnice zakládají v nadmořských výškách nad 1000 metrů. Někde přežívá původní uctívání duchů, jinde se mísí s buddhismem. Nejpočetnější skupinu tvoří monogamní Karenové, kterých je asi 265 000 a kteří už více než 250 let žijí hlavně podél západní hranice s Barmou.
Akhové jsou převážně zemědělci, kteří přeměňují džungli v malá políčka, na nichž v nejednom případě pěstují také mák právě pro jeho druhotný přínos – pro opium. Říká se, že jejich oblíbenou pochoutkou je psí maso – nám ale při návštěvě jejich vesnice taková pečínka nabídnuta nebyla. Thajské zákony sice mnohoženství nepovolují, ale u některých kmenů funguje dál v poněkud upravené podobě. Chce-li totiž muž mít více žen, musí se ze vsi odstěhovat na samotu.
Čínský student nám vyprávěl o lesních lidech kmene Mlabri, se kterými jsme se ale bohužel neměli možnost setkat. Ti si prý staví chýše z listí, a když listy zežloutnou, odstěhují se na jiný kopec. Živí se sběrem semen, plodů, kořínků, medu a mistrovsky ovládají oštěp. Nemají žádné náboženství a žijí ve skupinkách po 4 až 5 rodinách. Vnitřní systém preferuje cirkulaci žen, které po 5 nebo 6 letech opustí i s dětmi muže a jdou žít k jinému ze svého společenství.
Daleko větším šokem ale pro nás bylo setkání s dlouhokrkými ženami, jejichž obrázky se objevují takřka na všech prospektech a reklamních materiálech. Jejich vesnice nebyla daleko od městečka Tathon, ale z plácku pod palmovou střechou, kde podupávalo také několik uvázaných slonů připravených pro turistickou vyjížďku, se šlo asi půl kilometru prašnou cestičkou dolů do údolí. Pokud jste ovšem předtím mužským výběrčím zaplatili 350 bathů za osobu. A ceny tady prý rostou rychle, oproti předchozímu roku až o padesát bathů.
Namísto vesnice však najdete dvě řady jakýchsi otevřených stánků, kde stojí nebo posedávají dívky, ženy, ale i malé holčičky s mosaznými spirálami kolem krku a na kotnících rukou a nohou. Prodávají drobné upomínkové předměty, šperky, ale hlavně se nechávají fotografovat. Nebydlí zde, pouze je sem přivážejí, aby se předváděly turistům.
Starší žena, jejíž obličej má mírně tmavozelený nádech, ukazuje, jak se vysoká spirála povoluje, když si jdou lehnout. Sundávat ji mohou jen tehdy, když jsou nemocné a leží na pevném podkladu, jinak hrozí, že se oslabená krční páteř zlomí. Žena nechává návštěvníky potěžkat jednu volně ležící mosaznou spirálu vážící okolo pěti kilogramů. Neumím si představit mít takovou tíhu neustále na krku a ramenou. Mladší hezká Mana s kytičkami namalovanými na tvářích mluví slušně anglicky. Ochotně vysvětluje, co kdo chce vědět – svůj osud ale nekomentuje.
Mosazné ozdoby žen kmene horských Karenů vznikly kdysi jako ochrana před drápy a zuby tygrů či hadím uštknutím. Dítě ženského rodu dostalo nejprve jednu obroučku a postupem let se jejich počet podle movitosti rodiny zvyšoval až na pětadvacet. Ženy tohoto kmene nemají rozhodně žádnou kosterní anomálii, na jejich krční páteři napočítáte stejný počet obratlů jako na své, jen se krk prodlužoval natahováním. Vysoko zdvižená brada a sklopená ramena umocňují dojem neobyčejně dlouhého krku. Čas ale posouval význam mosazných spirál stále víc a více do roviny přechovávaných tradic a poslední roky z nich a jejich nositelek udělaly turistickou atrakci.
V mém nepříjemném dojmu z této show mě utvrdily i smutné oči asi devítileté holčičky, která seděla nehnutě v jednom ze stánků, pod spirálou bílý ubrousek proti otlaku. Neusmála se ani když jí zpocený tlustý německý turista vmáčkl do dlaně tabulku čokolády. Její pohled upřený nad naše hlavy mi něco připomínal. Teprve při cestě zpátky jsem si vzpomněla co – oči zvířátek v klecích zoologické zahrady.
Pohádka z vody, písku a slunce
Hollywoodskou pohlednici připomínal pohled na smaragdově zelené moře v zátokách, písečné pláže, palmy a bezoblačné, jasně modré nebe. Tak totiž vypadala pohádková scenérie na jihu Thajska před loňskou katastrofou.
Západní svět objevil Thajsko již před řadou let a díky plynulému přílivu turistů z evropských zemí, ale i z Asie, Austrálie a Ameriky zde začaly vyrůstat hotely, restaurace a další služby s nepřehlédnutelným nátěrem světové globalizace. Český turista přišel do této exotické země, která si uchovává ještě mnohé ze svých starých tradic, bohaté historie i přírodních krás, teprve před pár roky.
Jedním z nejčastějších cílů zahraničních turistů, kteří si chtějí vychutnat moře a slunce, je největší thajský ostrov Phuket. Měří 543 km čtverečních a žije zde asi 215 000 obyvatel. S pevninou je spojen nejen lodní a leteckou dopravou, ale i mostem. V bedekrech se honosí nejvyšší příčkou v návštěvnosti. Zejména v zimních měsících, kdy lze nevlídnou evropskou zimu vyměnit za horké sluneční paprsky, průzračně čistou vodu a prázdninovou bezstarostnost.
Ačkoliv prioritou jsou nádherné pláže na západě a jihu ostrova, dali jsme první den po příjezdu přednost atraktivní návštěvě hadí a poté i krokodýlí farmy. Show, které se v těchto lokalitách konají ve vyznačených hodinách, vypadají na první pohled hodně dramaticky. Zvlášť, když pak při názorných demonstracích vidíte, jakou sílu má předváděný hadí škrtič či jed jeho menšího příbuzného, anebo jaký efekt dokáže vyvinout stisk krokodýlích čelistí s ostrými zuby. Pokud ale máte chuť na poněkud něžnější podívanou, určitě zvolíte cestu na motýlí farmu, do orchidejové zahrady nebo za místním folklórem v thajské vesnici.
Na oběd ve městě Phuket jsme si došli do malého čínského bistra s přijatelnými cenami. Čínský vliv se však neprojevuje jen v gastronomii – v čínsko-portugalském slohu je postaveno hodně budov v této šedesátitisícové metropoli, kde však můžete vidět i staré dosluhující dřevěné domky stojící na kůlech ve vodě. Jinou architekturou se pak pyšní klášter u vsi Chalong, kde se prý v době thajského Nového roku konají velké a hojně navštěvované trhy.
Od návštěvy zoo v Phuketu nás odradilo jednak vysoké vstupné a jednak nepříliš povzbudivá zkušenost z jiného zooparku ve vnitrozemí. Zato ale podmořského světa jsme si bohatě užili v Phuket Aquariu, které nabízí pohled na žraloky, mořské želvy a pestré ryby zdejších moří. Jestliže se ještě pro dokonalou představu chcete vypravit do džungle, tak máte šanci na severu ostrova, kde je také mimo jiné postavena zpevněná stezka mezi porosty mangrovníkového lesa. Ale mám-li být upřímná, tahle procházka na mne nijak zvlášť příznivě nepůsobila. Pro změnu na nejjižnější výběžek ostrova se stahují autobusy s návštěvníky hlavně v podvečer, aby si turisté vyfotografovali kouzelný západ slunce. Je opravdu tak neuvěřitelně krásný, že vypadá jako obrázkový kýč.
Noční život tady začíná skutečně až v noci – diskotéky, bary s hudbou a tanečnicemi zahajují tak kolem desáté večer. Ale již před šestou večerní se v parku Fanta Sea v zátoce Kamala Beach každodenně koná obrovská pohádková show se spoustou kostýmovaných účastníků a dokonce i se slony. A ti, kteří si chtějí zážitek vizuální umocnit i prožitkem gurmánským, mohou k tisícovce bathů za vstupné připočítat ještě pětistovku za bohatý večerní bufet s jídly evropskými i thajskými.
S hubeným Kiem v ušmudlaných kraťasech, který mistrovsky řídil svou lodici se sedmi turisty, jsme se dostali do národního parku Khao Sok v Siamském zálivu. Trojice Japonců jako o závod fotografovala rafflexie, které jsou údajně největšími květinami na světě. V každém případě mají úctyhodné rozměry. A vděčným námětem pro objektivy turistů se stali i plavci na pneumatikách z nákladních aut plující pro Sok River. Teprve později jsme se dozvěděli, že i tuto atrakci si můžete zaplatit v některé z agentur a vyzkoušet, kolik adrenalinu dokáže vyplavit ve vašem organismu.
Z Krabi už byl jen kousek na Ko Phi Phi Don, který je hotovým turistickým mraveništěm se spoustou restaurací, kaváren a barů, ale také obchodů, krámků, půjčoven lodí a podobně. Loďka, do které nás nalákalo pravděpodobně Kiovo dvojče, alespoň podle vzhledu soudě, byla dost vratká a rozhodně nepatřila k nejnovějším. Díky tomu ale zřejmě k nejlacinějším. Plavba kolem jiného ostrova – Ko Phi Phi Le – který je sice neobydlený, ale o to krásnější, byla jako sledování pohádkového filmu. Člověk by si jen stěží vymyslel něco tak úžasného, jako jsou zdejší vápencové ostrůvky, skalní útvary a krápníkové jeskyně se starými kresbami a falickými symboly, vodopády, kouzelné zátoky s průhlednou vodou, v níž se prohánějí obdivuhodně pestré rybky. V jedné takové zátoce byl natáčen i americký filmový bestseller Pláž.
Ki číslo dvě zastavil s loďkou kousíček od maličké plážičky, za níž se tyčila strmá skála se spletí zelených stromů a lián v popředí. Byl zde stín a nevypadala ani z desetiny tak lákavě jako jiné zátoky, kde jsme se předtím koupali a potápěli v průhledné azurové vodě. Nestačili jsme se ale ani rozhlédnout a už se na písku vyrojila tlupa opic. Zřejmě byly zvyklé na turisty, kteří je okukují, i na pamlsky, jimiž je krmí. Natahovaly se po banánech a melounech, ale vztekle zahazovaly bonbony, jimž nepřišly na chuť. Fotografování zblízka se jim pranic nelíbilo a nejvíc je rozčílilo, že za to nic nedostaly. Jedna z turistek, která zatoužila po originálním záběru s opicemi, si odnášela krvavé šrámy na nohou a její úprk před rozzlobenými opičími modelkami odnesl i fotoaparát, který jen tak tak zachránila z vln.
Do herbáře našich zážitků se zařadil i Ostrov Jamese Bonda, kde byl natáčen jeden z filmů tohoto populárního akčního hrdiny. Na rozdíl od filmového děje však ostrůvek neskončil po výbuchu jako hromada kamení v moři, ale stal se naopak přitažlivou atrakcí. Hrozí mu však jiné nebezpečí, a to neukočírovatelná návštěvnická invaze, takže bude v zájmu ochrany tamější přírody zřejmě pro turisty uzavřen. Nejstarší thajské přímořské letovisko Hua Hin, kde se koupávali i siamští králové, jsme viděli jen z noře, stejně jako třetí největší tamní ostrov Ko Samui i s jeho opičím divadlem, vodopády, patnáctimetrovým Buddhou či arénou vodních buvolů.
Na různých místech jsme se opakovaně potkávali s mohutným prošedivělým Němcem Walterem dočervena ogrilovaným tamějším sluncem, a jeho drobnou thajskou společnicí Lai. Walter se netajil s tím, že si usměvavou a vždy perfektně upravenou Thajku najal přes agenturu. Není jediný. Cestou přes Thajsko potkáváte stovky takových nesourodých dvojic. Lai tvrdila, že podobně si lze opatřit i příjemného mužského společníka. A nemusí to být vždycky jen přes agenturu.
O tom jsme se přesvědčili jen o pár hodin později. Tmavovlasý mládenec v bílých kalhotách skvěle kontrastujících s vypracovaným snědým tělem nás zaujal už tím, že byl na Thajce poměrně vysoký a urostlý a také velice pohledný. V přístavu se něžně loučil s americkou dámou středních let ověšenou zlatem. Ta mu do kasičky u kalhot decentně vstrčila smotek bankovek, aby snáze snášel smutek z rozloučení. Thajský manekýn ji srdečně objal a přes její rameno už rozehrával hru očí s dalším objektem v sukních. Odhad měl skvělý – prošedivělá elegantní Francouzka s fialovým přelivem naskočila jako dobře seřízený motor ještě dřív, než odplouvající loď zmizela z dohledu. Fešný gigolo nás počastoval spikleneckým zamrkáním a širokým úsměvem – to bylo zdarma. Dobře vydedukoval, že u nás by mu obchod nekvetl.
Více už uspěly dvě usměvavé Thajky, které nabízely na pláži originální thajskou masáž. Našly hned několik obětí, které hodinu svědomitě hnětly dovednými hmaty rukou, ale i chodidel. O tom, že Thajsko dnes mluví anglicky, přesvědčovali i mladičcí prodavači, kteří neúnavně křižovali pláže. Podesáté, podvacáté nabízeli umně oloupané plody ananasu, nezralé kokosové ořechy s mlékem, nakrájené proužky papáji, třtinovou šťávu, ale i suvenýry a zboží, které silně připomínalo náplň vietnamských tržnic u nás. Po odmítnutí odcházeli s úsměvem a se slovy: May be next time, lady… Možná příště, bude-li nějaké.
Umělci historické oblasti prácheňské na planetární digitální scéně